Článek
Jak jste se dostal ke konceptu Vivaldianna?
Přišlo to v roce 2005 a vznikl z více důvodů. Bylo za tím mé prožité dospívání s artrockovou hudbou, která mě vždycky bavila.
Cítil jsem rovněž absenci velké filmové hudby v Čechách, takže Vivaldianno je taková má hudba k filmu bez filmu. Přispělo k tomu i několik náhod. Třeba to, že kytarista Radim Hladík, který se na projektu podílel, měl čas. Houslistu Jardu Svěceného jsem zase poznal díky koncertům skupiny Lucie v opeře. Dělal jsem také hudbu k mistrovství světa ve fleuru, tedy barmanské show. Chtěli po mně, aby byla důstojná a současně moderní, což pro mě byla výzva, která mi hodně napověděla i s Vivaldiannem.
Jeho základem je barokní hudba Antonia Vivaldiho. Rozhodl jsem se zachovat její původní atributy, tedy kompletní aranžmá, a doplnit je současnými hudebními styly, rytmikou, rockovou dravostí nebo symfonickou pompézností, včetně prvků world music. Když Vivaldi psal Čtvero ročních období, řadu dnešních nástrojů neznal. Myslím si, že kdyby existovaly, určitě by je při své práci využil. Vivaldianno je tedy pokus zachovat původní energii a nálady v původních skladbách a umocnit je současnými hudebními a studiovými výrazovými prostředky.
Proč jste se rozhodl vycházet právě z děl Vivaldiho?
V období baroka, které mi přišlo pro daný koncept nejzajímavější, tvořila spousta skvělých autorů. Výborný byl Bach, Mozart je trochu složitější, ale Vivaldi mi připadal pro můj záměr nejlepší, protože má ze všech barokních skladatelů nejpozitivnější hudbu.
Z historického hlediska doznala jeho tvorba nejvíce úprav. Já ji ale chtěl pojmout jinak a snad i lépe než ostatní. Barokní hudba má rytmus, tempo, forma skladeb je jednoduchá. Je to vlastně popmusic tehdejší doby a pro dnešního posluchače je z klasické hudby nejstravitelnější.
S jakou ambicí Vivaldianno vznikalo?
Zpočátku to byl pouze experiment. Na první představení v Praze na Kampě ale byla obrovská odezva a na dalších už se mě lidé začali ptát, jestli existuje nahrávka na albu. My ale měli jen osm skladeb a o něčem takovém jsme vůbec neuvažovali. Vivaldianno vlastně původně vzniklo jen pro jedno představení.
To ale platilo dočasně…
Zájem byl obrovský. Já si navíc v roce 2005 začal plnit jeden ze svých velkých snů, sice objet zeměkouli a zmapovat současnou situaci v domorodé muzice. Rok a půl jsem cestoval, ta výprava se jmenovala Expedice Pandurango aneb Cesta za bohem hudby. Zažil jsem spoustu věcí, poznal krásu světové world music, a když jsem se vrátil, přidal jsem do Vivaldianna její prvky. V tu chvíli bylo jasné, že projekt poběží dál. Stal se obrazem stavu mé mysli a hudebního ducha.
V roce 2008 pak vyšla první deska. Bral jsem ji sice pořád jako experiment, ale dělal jsem to naplno, jak je mým zvykem. Koncertní tvar se vyvíjel.
Jeho současná podoba má název Město zrcadel a je to velká vizuální show. Jak jste se dostali až k ní?
Oslovil jsem textaře, spisovatele a dramatika Tomáše Belka s tím, že bychom mohli zkusit vymyslet novou formu Vivaldianna. Rok jsme se o tom bavili a on nakonec přišel s nápadem zpracovat Vivaldiho příběh. Tvar, který vznikl, je zajímavý pro lidi na celém světě. Hudba je pro ně najednou mnohem stravitelnější.
Máme výtvarníka z Tokia, specialistu na synchronizaci obrazu a zvuku. Kosuke Sugimoto celou věc uchopil s duchovním japonským přístupem, a dal tak nabubřenému evropskému baroku jiný směr. Výtvarné umění v Japonsku je jemné až éterické a on to přenesl do Vivaldianna.
Při koncertech využíváme také princip laterny magiky, ale s nejmodernějšími technologiemi, což vytváří zvláštní prostor ve 3D formátu. Celé je to přitom na hony vzdálené americké dokonalosti, takže existuje obrovský prostor pro divákovu fantazii.
Kde je možné Vivaldianno vidět v plné parádě?
Je to závislé na velikosti hal, ve kterých se vystoupení konají. V pátek představíme Vivaldianno v Liberci, tam bude 3D verze. Úplně kompletní výprava ale bude 8. června v pražské O2 areně. Hrát budeme i na nějakých venkovních akcích.
Minulý týden jsme vystupovali v Litvě v Kaunasu. Přišlo na nás přes pět tisíc diváků. Ten den hráli v hlavním městě Vilniusu The Prodigy a na ně přišly jen čtyři tisíce diváků. Takže jsme je porazili. Na podzim budeme pokračovat v koncertech v Maďarsku, Lotyšsku, Estonsku, Rusku i Německu. A rýsují se další zajímavá místa. Jednáme v USA, Velké Británii, Německu a Francii. Podepsali jsme smlouvu o smlouvě budoucí na Jižní Koreu a Japonsko. A s velkou rakouskou agenturou GLP už máme smlouvu v kapse!
Je Město zrcadel konečná verze Vivaldianna?
Naopak. Objevili jsme formu, která nás baví, a máme pocit, že je možné představení dál vyvíjet. Máme připraven nový projekt, ve kterém se budeme inspirovat životním příběhem Alfonse Muchy. Před pár dny jsem byl na jednáních o Vivaldiannu v Americe. Všechny tam zajímá, co bude dál, co chystáme. I proto je potřeba mít vizi.