S Jiřinou Bohdalovou jste poprvé spolupracoval v roce 1991 na komedii Svědkyně, od té doby jste jí nabídl více než dvacet velkých rolí, z nichž mnohé jste napsal přímo pro ni. Za všechny jmenujme Nesmrtelnou tetu či sedmidílný cyklus svérázných detektivek Ach, ty vraždy!. Proč jste se teď rozhodl pro rodinné drama?

Není v tom nic záhadného, uvědomil jsem si totiž, že komedie, detektivky či pohádky v naší společné tvorbě převažují, tak jsem se rozhodl najít námět v oblasti, ve které jsme tak často nepracovali. Hledal jsem tedy možnost napsat silný, dramatický příběh, a to ze současnosti.

Navíc mi připadalo, že by byla škoda nepřipomenout divákům tu část hereckého rejstříku, kterou paní Bohdalová rovněž skvěle ovládá, a tou je právě výrazně psychologická role. Mám na mysli třeba filmy Ucho, Hvězda zvaná Pelyněk, Kat nepočká či moji adaptaci slavného Dürrenmattova dramatu Návštěva staré dámy. Mimochodem, ona je pro mě důkazem, že skvělý komediální herec je schopen i skvěle zahrát psychologickou, závažnou roli, naopak to vychází málokdy.

Scenárista a režisér Zdeněk Zelenka

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Co vás jako scenáristu přivedlo k příběhu, v němž se děti pokoušejí zbavit svého bohatého rodiče svéprávnosti?

Nejprve musím přiznat, že jsem takhle silné téma hledal poměrně dlouho, předem jsem si totiž řekl, že se jako autor obloukem vyhnu frekventovaným motivům, jako jsou třeba privatizace, drogy, násilí či na nejrůznější způsoby zkažená mládež.

Štěstí mi zřejmě trochu nahrálo v okamžiku, kdy jsem se seznámil s osobním příběhem jedné z nejbohatších žen světa, která se v očích svých dětí stala na konci života bláznem, a to jen proto, že ze svého mnohamiliardového majetku začala pomáhat lidem, kteří si to podle jejího názoru zasloužili.

Mě ten příběh zaujal ne proto, že se ta paní na stará kolena stala štědrou mecenáškou, ale říkal jsem si, že nejzajímavější by bylo sledovat proměnu potomků, kterým maminka před jejich očima rozdává dědictví. Děti ji milovaly do doby, než začala rozdávat peníze, které podle jejich názoru už vlastně patřily jim. Pokusil jsem se tedy napsat příběh, ve kterém hrdinka tak dlouho obhajuje svobodu svého rozhodnutí, až o vlastní svobodu přijde. Ono totiž nejde o drobné, ale o miliardy z prodaných továren, a to už je opravdu silná prověrka charakterů.

Tatiana Vilhelmová jako snacha.

Tatiana Vilhelmová jako snacha

FOTO: archív ČT, Právo

O Jiřině Bohdalové se říká, že se jako herečka na svých postavách velmi ráda aktivně podílí. Čím přispěla k postavě Ireny?

To je vcelku jednoduché - svou hereckou zkušeností a profesionálním přístupem. Psychologická stavba role, zápletky a dialogy, to je samozřejmě práce autora, kterou paní Bohdalová velice respektuje, ale ráda přichází s nápady na zpřesnění dialogů, a musím říct, že je zároveň jedním z nejlepších dramaturgů, které jsem za svoji čtyřicetiletou práci v oboru poznal.

Ona skvěle analyzuje nejen svoji postavu, ale i postavy spoluhráčů, a dělá to z poměrně logických důvodů, chce totiž být dobrá v dobrém filmu a mezi dobrými herci. Proto je také vždycky ve střehu, když jí říkám, kdo s ní bude ve filmu hrát. U tohoto filmu jsem třeba trval na čtených zkouškách a myslím, že i Ondřej Vetchý či Tatiana Vilhelmová ocenili její postřehy.

Za těch pětadvacet let společné práce jste se stali dobrými přáteli...

Aby ne! Když jsem točil Nesmrtelnou tetu, bylo jejímu vnukovi Markovi sedm let, dneska je mu kolem třiceti a je na startu jako režisér, jejímu druhému vnukovi Vojtovi jsem dokonce byl za kmotra, křtili jsme ho společně s Jiřinou Jiráskovou. Tomu už je dneska přes dvacet. Takže za ta léta jsme snad nejen něco pořádného udělali, ale taky jsme poznali své rodinné zázemí, profesní zásady, ale i povahy.

Ono je vlastně v životě ohromným štěstím, když můžete pracovat s lidmi, se kterými si rozumíte nejen profesně, ale i lidsky.