Co vás vedlo k vytvoření Retromusea v Chebu?

Na hlavním náměstí se uvolnil dům v majetku města, hned vedle galerie a my jsme usilovali o jeho zadní skladový trakt pro depozitář. Město nám vyšlo vstříc, ale požadovalo nějaké zajímavé využití pro celý dům. A tak jsme přišli s Retromuseem. Myšlenku na něco takového jsem nosil v hlavě už od doby, kdy jsem v Berlíně navštívil skvěle udělané DDR Museum. Ale u nás jsme to oproti Berlínu posunuli více k designu a architektuře, protože jsme galerie výtvarného umění.

Jaký je ohlas návštěvníků?

Od otevření uplynul měsíc a půl a pořád držíme návštěvnost zhruba šest set lidí týdně, a to mimo sezónu. I díky tomu, že reakce návštěvníků jsou veskrze pozitivní, což se pak šíří přes sociální sítě. To je ta nejlepší reklama, už jen proto, že je zdarma. Mě těší i to, že díky Retromuseu se nám několikrát zvýšila i návštěvnost v samotné galerii, protože obě části jsou přístupné na jednu vstupenku.

Jak jste sháněli exponáty?

Stálá expozice se skládá ze dvou částí. Jednak jsou ve vitrínách exponáty vztahující se k designu, ty jsou převážně zapůjčené z různých českých muzeí.

Nicméně něco jsme už stačili nasbírat i my do nově založené sbírky designu, zčásti právě z darů. Lidé nám je nosili už před otevřením Retromusea a teď se nám ozývají ještě více, doslova z celé republiky. S dary pak pracujeme zejména ve druhé části expozice v rekonstrukcích obývacích pokojů, kuchyní a kanceláří, kde se diváci mohou posadit, dívat se na televizi, ve které běží dobové pořady, něco si napsat na psacím stroji nebo si zavolat z dobového telefonu z jednoho pokoje do druhého.

Jak jste do muzea pořídili embéčko?

Jádrem stálé expozice je pódium s dopravními prostředky. Snažili jsme se vybrat několik ikon té doby, z nichž většinu, třeba jawu, skútr, velorex nebo chebskou skládačku Eska, máme zapůjčenou z různých muzeí. Škodu 1000 MB jsme si ale koupili a nechali ji zrenovovat.

Byl československý design v době socialismu něčím přínosný?

Design jako obor se zformoval nedlouho předtím, vlastně teprve ve čtyřicátých letech na Škole umění ve Zlíně u Vincence Makovského, na kterého navázal jeho žák Zdeněk Kovář. Čeští designéři samozřejmě naráželi na meze zdejšího plánovaného hospodářství. Někde měli větší prostor a dokázali ho ve spolupráci s podniky využít, což platí o elektrospotřebičích Stanislava Lachmana nebo o hračkách Libuše Niklové. Vynikající úroveň měla zdejší typografie. V automobilovém průmyslu to bylo horší. Ale design je součástí příběhu té doby i v jejích problematických aspektech. Nelze ho oddělit od dějin průmyslu a společnosti obecně, a to je na něm to zajímavé.

Jak jste se vypořádali s takzvanou panelákovou kulturou?

Mezi těmi prostředími je i obývací pokoj a kuchyně osmdesátých let, to je takové to typické Husákovo 3+1. A sídliště jsou samozřejmě připomenuta i v sekci architektury.

Plánujete výstavu jako dlouhodobou expozici?

Zvolili jsme řešení, kdy stálá expozice je koncipována jako trvalá. Budeme měnit jen jednotlivé předměty, například kvůli nutnosti vrátit některé zápůjčky nebo proto, že kvůli světlu mohou textilie či papírové předměty dlouhodobou prezentací trpět. Pouze v přední části máme dvě niky, kde chceme vždy na několik měsíců prezentovat přírůstky sbírky a zajímavé předměty. Proměnlivost pro návštěvníka zajišťujeme klasickými krátkodobými výstavami.