Poněkud sarkastická rada z titulní skladby ani v nejmenším nevybočuje z celku. Jiří Slíva v textech, které tentokrát nevytáhl ze šuplíku, ale napsal je v období uplynulém od předchozí desky, často svým přístupem připomíná zlaté časy Ivana Mládka.

Rád si hraje s ironií, až absolutními rýmy a svěrákovsky laskavým humorem. A tohle přiznané retro pak dokáže uvěřitelně i podat.

Patnáctka svižných, na jazzových základech postavených a vlivy boogie či blues prošpikovaných písniček vznikla ve stejném týmu jako debut. Tedy v čele se známým pianistou Karlem Růžičkou (který i jeden Slívův text zhudebnil) a aranžérem i všestranným muzikantem Markem Doubravou.

Písničky na jeho albu se hudebně nesnaží nic objevovat, drží se osvědčených schémat, ale na rozdíl od unylosti či profesionální únavy, s jakou podobná hudba zněla v barech či tančírnách, jsou hrané s nadšením a plné života.

Možná by přesto příště nebylo marné zkusit oslovit i jiné než jen konzervativní publikum, a příklad Jana Buriana také ukazuje, že i podobná tvorba je schopná se kloubit s modernějším aranžmá.

Slívovo další album má nicméně svou silnou stránku jinde opět nutí přestat se mračit, i když zrovna nemáte nejlepší náladu. Je nakažlivé tím, s jakou ironií a dobrou náladou nahlíží na realitu, a to i v případě, že jde o nikterak pozitivní témata, jako jsou domácí povalečství nebo nejen gastronomická omezenost.

„Aspoň píseň denně a depresí je méně,“ přesvědčuje autor v jedné ze skladeb. Jako první krok pro zlepšení společenského klimatu to vůbec není špatná idea.

Jiří Slíva: Nemysli na to
Galén, 38:43

 Celkové hodnocení: 70 %