Nazval jste své turné An Evening with Steven Wilson, tedy Večer se Stevenem Wilsonem. Je vlastní koncert váš nejoblíbenější způsob, jak trávit večer?

Být na pódiu uprostřed takové komplexní multimediální show je úžasný zážitek, jehož jsem pouze malou částí. Koncert samotný mě dalece přesahuje. Veškerý vizuální doprovod, videa, prostorový zvuk, všichni ti neuvěřitelní muzikanti světové úrovně, které mám na pódiu, tvoří celek a já mám pocit velkého privilegia, že jsem tam také. Musím říct, že jsem si to v poslední době daleko víc oblíbil. Dřív jsem si živé koncertování tolik neužíval a bylo pro mě podstatnější, co se odehrávalo ve studiu. Miloval jsem skládání a nahrávání desek, na koncertování jsem se tolik netěšil. Od té doby, co jsem sólista a můžu na pódium dostat přesně to, co si představuji, mě to začalo víc bavit. Neříkám, že bych to chtěl dělat každý večer, ale už to mám rád.

Na co jste na svých koncertech pyšný?

Že nejsou nudné. Jsem si jistý, že se najde někdo, kdo nebude souhlasit, ale mně připadá, že stále překvapují. Když chodím na koncerty, většinou po pár písních vím, co mě ve zbytku čeká. Platí to i o mých oblíbených umělcích. Jediné, čím někdo občas překvapí, je výběr skladeb, ale to je všechno. Já se snažil, aby v mé show za každým rohem čekalo něco překvapivého. Nový film nebo cokoli jiného, co nečekáte, chytne vás to a znovu vtáhne do děje. Je to dlouhý koncert, hraji tři hodiny, ale věřím, že pocitově je kratší.

Překvapí váš koncert i lidi, kteří byli v publiku loni?

Bude to jiné. Samozřejmě, turné se stále vztahuje k albu Hand. Cannot. Erase. a v první části koncertu ho celé přehrajeme. To je repertoár, který k tomuhle období patří. Ale druhá část se liší a hraju v ní jiné písně, než když jsem byl v Evropě naposledy. Část z toho jsou staré kusy z poloviny devadesátých let a část úplně nové písně z nového EP.

Zmínil jste loňské album Hand. Cannot. Erase. Sklidilo mnoho nadšených ohlasů a kritik. Bylo také z vašeho pohledu úspěšné?

Docela ano. Bylo skvěle přijato. Co se týká čísel, mohlo se ho prodat o něco více, ale tak je to vždy. Nikdy to není jednoduché a v posledních letech obzvlášť. A to říkám s vědomím, že to je mé nejúspěšnější album. Nicméně pořád existují hudební fanoušci, kteří o Stevenu Wilsonovi v životě neslyšeli. Přál bych si, aby se má hudba dostala i k nim.

Album Hand. Cannot. Erase. je inspirováno Joyce Vincentovou, která zemřela v roce 2003 v Londýně a její tělo objevili až po dvou letech. Jak ta deska ovlivnila váš život?

Možná je to tím tématem, nebo tím, že jsem angažoval zpěvačku, každopádně mou hudbu objevilo mnohem více žen. Dřív bylo v publiku devadesát devět procent mužů, dnes bych odhadl počet žen v sálech tak na třetinu. To je výrazná změna a mám z ní radost.

Stále hrajete písně, jež jste napsal pro svou kapelu PorcupineTree, která již šest let nefunguje. Dovedete si představit, že byste je v budoucnu přestal hrát a nahradil je ryze sólovým materiálem?

Jsou to všechno mé písně. Stejně jako každý autor i já mám písně, na něž jsem pyšný, i ty, na které tolik hrdý nejsem. Mnoho z těch, na které jsem nejpyšnější, bylo napsáno v uplynulých dvaceti letech a hodně z nich jsem napsal pro Porcupine Tree. Nedovedu si představit, že bych se v budoucnu vzdal dobrých písní z jakéhokoli období své kariéry.

V lednu jste vydal album nazvané 41/2. Jsou na něm písně, které se nehodily na vaše dvě předchozí desky, ale byla škoda je nevydat. Máte v šuplíku ještě nějaký další podobný materiál?

Ani ne. Mám sice mnoho písniček, které nikdy nevyšly, ale je to proto, že většina z nich není příliš dobrá. Písně, které jsem v lednu vydal, se od nich liší tím, že se mi zdají silné, ale prostě do konceptu alb nezapadly.

Co vás kromě turné nyní zaměstnává?

Začínám intenzivně přemýšlet o další desce. Nerad se opakuji, a tak hledám nové směry, přístupy a témata. Rozhlížím se po něčem, co mě inspiruje. Jsem na začátku. Napsal jsem asi pět věcí a se dvěma jsem spokojený.