Článek
Martine, na koncertě v pražských Stodůlkách se chystáte představit i písničky z nového alba, které jste právě dokončili. Jaké to bylo, vrátit se po 22 letech do nahrávacího studia, kde jste natočili už svou první desku?
Po návratu Spolektivu na scénu jsem měl pocit, jako by ta pauza ani netrvala těch dlouhých 18 let, vše jako by přirozeně pokračovalo v místě, kde to tenkrát skončilo. Stejní lidé, stejné nadšení, takže když přišlo rozhodnutí natočit druhou desku, ani jsme vlastně nepřemýšleli o tom, že bychom ji točili jinde, než tu první. Vyrazili jsme tedy do Vyššího Brodu do studia AV servis, tam na nás čekal Honza Friedl. Bylo to jako vracet se po dlouhé době do rodného domu za svými rodiči. Natáčení jsme si pak užili stejně, jako před lety.
Když jste se před necelými dvěma lety vrátili, dovedl jste si představit, že se takhle rychle dopracujete k druhému albu?
My jsme o desce vůbec nepřemýšleli. Důležitější pro nás byly a jsou živé koncerty, kde se můžeme o radost z hraní dělit s posluchači. Když ale vzniklo během prvního roku po návratu tolik nových písní, že už by zaplnily skoro dvě nová alba, a když se navíc na novou desku začali vyptávat naši známí, padlo rozhodnutí do toho jít. No, a už za měsíc budou křtiny...
Martin Jančura
Společně s Jardou Hnízdilem jste skupinu zakládal a vždy jste působil také jako autor písní. Jak jsi prožíval to dlouhé období, kdy to vypadalo, že Spolektiv už nebude?
Během pauzy jsem o tom moc nepřemýšlel, a tedy to ani nijak zvlášť neprožíval. S kamarády ze Spolektivu jsme se celkem pravidelně vídali a co se týká muziky – občas jsem si zahrál s jinými kapelami, pro které jsem napsal i několik písní. Rozhodně to však nebylo tak intenzivní jako předtím pro Spolektiv.
Napadlo vás už někdy dřív, že byste měli znovu začít hrát?
Napadlo. Lépe řečeno, napadalo. Stále častěji. Jak rostly děti, jak začalo být zase trošku víc času na koníčky. S odstupem mnoha let jsem si uvědomil, že jsme tehdy s muzikou a Spolektivem prožívali neobyčejné chvíle a zatoužil jsem to znovu ochutnat. Naštěstí jsem podobné pocity neprožíval jenom já, a tak jsme zase tady!
Rozumíte si jako muzikanti i autoři stále stejně dobře, nebo se musíte hledat?
Jak jsem už řekl, nepřijde mi, že nějaká pauza vůbec byla. Všechno tak nějak přirozeně pokračuje. Týká se to kamarádských vztahů, kterých si velmi vážím, a také stylu práce v kapele. Těch emocí po návratu bylo opravdu dost a odrazilo se to i na počtu nových písní, které z nás doslova padaly. Autorsky se o ně dělíme s Jardou Hnízdilem a Tondou Vidlákem, texty pro nás píšou naši kamarádi Zdeněk Zajíček, Luboš Klejna, Vlasta Dušková a Alena Kroniková. Aranže pak tvoříme společně.
Co od návratu Spolektivu očekáváte?
Nemám žádná očekávání, a proto ani žádné obavy, že se nenaplní. Raduji se z přítomnosti. Z natáčení nové desky, ze psaní nových písní, ze společných zkoušek, z koncertů. Raduji se ze všeho, co mi Spolektiv dal, a těším se na to, čím vším mě ještě překvapí.
Spolektiv
Spolektiv na sebe poprvé upozornil na přelomu 80. a 90. let, kdy si ještě jako studentská kapela získával publikum v klubech a na festivalech, jako byly Porta, Zahrada, Prázdniny v Telči nebo Folková růže. Za svoji tvorbu získal i různá ocenění, mezi nimi vyniká celostátní interpretační Porta z roku 1993. V následujícím roce natočil své první album …a ticho v sobě a o další rok později se s publikem dočasně rozloučil kvůli mateřství zpěvačky Renaty Švecové. Plánovaná krátká přestávka se však nakonec protáhla na osmnáct let.
Od chvíle, kdy se Spolektiv rozhodl vrátit a začít znovu koncertovat, neuplynuly ještě ani dva roky a už nahrál novou desku s názvem Dej mi tvar. „Bylo to jako vracet se po dlouhé době do rodného domu za svými rodiči,“ říká spoluzakladatel kapely Martin Jančura.