Steve Garrigan and Mark Prendergast, kteří skupinu založili, se znají od dětství. Jak jste se k nim přidal vy?

Také v dětství. Akorát oni se poznali, když jim bylo asi osm, a já je potkal až ve třinácti. Jezdívali jsme společně na skateboardu. Oni pak odjeli do Gaeltachtu, kde se Irové učí irštinu. Tam začali skládat hudbu. Když se vrátili, založili kapelu a zeptali se mě, jestli se chci přidat. Od té doby spolu hrajeme. Před čtyřmi lety jsme potkali Jasona (Bolanda, pozn.red.), našeho baskytaristu, který doplnil sestavu.

Je výhoda, že se znáte od dětství?

Ano. Tvrdím, že jsme především přátelé, pak až kapela. Je pro mě důležité, že lidé, se kterými tvořím, znám a věřím jim. Člověk se pak nebojí cokoli zkoušet.

Do roku 2012 jste se jmenovali 21 Demands. Chtěli jste novým jménem naznačit novou kapitolu?

Ano, znamenalo to nový začátek. Kromě toho, že přišel Jason, jsme podepsali nahrávací smlouvu. Měli jsme pocit, že s novým členem a kontraktem začíná čerstvá kapitola životů. Navíc 21 Demands bylo dost děsné jméno.

V roce 2013 jste vydali debutové album In a Perfect World (V dokonalém světě). Jak takový dokonalý svět podle Kodaline vypadá?

Album jsme nazvali podle jedné z písní, protože se nám líbilo množství myšlenek, které takový titul vyvolává. Je ale jasné, že nic takového jako dokonalý svět není. Můžeme mít svou vlastní verzi dokonalého světa, nebo se snažit, aby ten reálný byl co nejlepší. Nicméně se vám svěřím s tím, že osobně bych v dokonalém světě prostě jen pokračoval v tom, co dělám. Věnoval bych se muzice a cestoval po světě.

Jedním z producentů druhé desky Coming Up For Air, již jste vydali loni, je Jacknife Lee. Ten je známý například prací s U2, R.E.M. nebo Robbiem Williamsem. Jak moc se na desce podílel?

Nakonec jsme s ním nahráli písně Honest, Human Again a Play The Game. Někdo s vydavatelství nám ho doporučoval s tím, že pracoval se skvělými irskými kapelami. Ještě třeba se Snow Patrol. Jeli jsme za ním do Los Angeles. Studio má u sebe doma, pobíhají tam jeho děti a koukáte na nádherné hory. Je tam skvělá atmosféra. Bylo to nejlepší místo pro práci. Kromě Jacknifa jsme pracovali třeba s Johnnym McDaidem ze Snow Patrol nebo se Stephenem Harrisem, který produkoval první album. Bylo pro nás důležité, aby nám pomohl i s druhým albem.

Po nahrávání v Los Angeles jste tvrdili, že jste získali nový přístup k hudbě. V jakém smyslu?

Jacknife na nás zapůsobil. Je jako chodící hudební encyklopedie. K čemukoli je během sekund schopný citovat několik odkazů z historie. Když potřebuje ilustrovat svůj záměr, napadne ho hned písnička, kde je podobný postup. Ukázal nám, že je v pořádku zkoušet nové věci a že se musíme snažit posouvat na hudební úroveň, na které jsme nebyli. Myslím, že těch pár písniček, které jsme s ním nahráli, určilo tvar zbytku alba. Když jsme se vrátili do Dublinu, přivezli jsme si rozpoložení mysli z Los Angeles.

Pocházíte z Irska. Myslíte si, že existuje něco jako irská hudební identita?

Těžko říct. Myslím, že i v moderní irské hudbě často uslyšíte odkazy na tu tradiční. Řekl bych, že si prostě nemůžeme pomoc a úplně se odstřihnout od toho, co nás obklopuje. Irsko je navíc velmi hrdá země se silnou hudební tradicí. Naše folklórní hudba hraje na každém rohu a v každém baru v zemi. Netvrdím, že se aktivně snažíme znít irsky, ale občas se to zkrátka stane. A to všem. Podívejte se na Hozier, The Script nebo U2. Jejich zvuk nekřičí, že jsou z Irska, ale nějaký ten podtón tam je. Možná je to v textech, nebo v tom, jak zpíváme.

Zmínil jste své krajany U2, což je pořád jedna z nejslavnějších kapel světa. Jaký k nim máte vztah?

Snad každý člověk v nějakém období života poslouchal U2. A když jste navíc mladá irská kapela, která má ambice a doufá, že objede svět, nemůžete si pomoc a vzhlížíte k nim. Když se podíváte na to, jak v Dublinu začínali a kde jsou nyní, je to ohromující. Navíc je zajímavé vidět ten celek - člověk předpokládá, že kdyby se mu nepovedlo album, je to konec. Oni ale také občas zaváhali, ale pak šli dál.

Jaká hudba je vašemu srdci úplně nejbližší?

Posloucháme hodně starších věcí. Bruce Springsteena, Eagles, Thin Lizzy, LCD Soundsystem nebo třeba Raye Charlese, Jamese Browna a Ettu James. Každý z nás má svůj vkus, ale lásku k těmto interpretům sdílíme. Do toho v zákulisí mícháme cokoli, co kdo potká. Takže tam za sebou můžou zaznít Eagles a pak Skrillex.

Máte nějaké motto?

Spíš ne, ale kdyby ano, bylo by to něco jako Když už to není legrace, nedělej to. A pak i to, že štěstí přeje připraveným. To se nám stalo. Jako kapela jsme se připravili a dostali jsme příležitost.