Článek
Tím cílem je originální zachycení skutečnosti s přesahy k fantaskním motivům, v některých případech sahajícím až k abstraktnímu expresionismu. Tomu je nejblíž pojetí Jany Budíkové. Její serigrafie Zahrady stojí na kontrastu červených a černých, vzájemně propletených skvrn. Linie klade na plochu s umanutostí impresionistů i s vervou avantgardistů.
Na druhé straně pomyslného spektra stojí Bedřich Housa. Má absolutní smysl pro preciznost zpracování každého detailu. Ocelorytiny, které mapují scenérie z Prahy, akcentují dynamiku figur či ukazují civilní krásu zátiší, v sobě skrývají rafinovanost černé křivky na bílém podkladu. Housovo mistrovství se naplno projevuje především v kolekci návrhů poštovních známek.
Jiří Andrle volně cituje antická či biblická témata, ve svých leptech využívá latentní symboliku věcí (hrozny, královská koruna, lebka) i grimas v obličejích hlavních i vedlejších postav.
Tomáš Bím naopak nahlíží do krásného a tichého hájemství přírody či dandyovského světa laciných motelů, reklam i horoucích klínů chtivých dam.
Expozice zavede do světa absolutní svobody, romantiky, ale také temných pudů a hlubokých traumat. A všechno, co je na vystavených dílech zobrazeno, je návštěvníkům představováno doslova s aristokratickou velkorysostí výtvarné zkratky.