Hlavní obsah

Česká televize uvedla tři nové vánoční pohádky

Právo, Eva Zajíčková

Česká televize letos vsadila na něžnou romantiku, dvě nové pohádky, Svatojánský věneček a Korunní princ, ji vyvážily a odlehčily komediální nadsázkou, s níž sebevědomě zamířily od klasiky k současnosti.

Eliška Janská a Jiří Mádl v pohádce Jiřího Stracha Svatojánský věneček.

Článek

Poslední z trojlístku svátečních premiér, Johančino tajemství, koprodukční snímek Slovenské a České televize režiséra Juraje Nvoty, se držela klasických základů výrazněji. K vlastní škodě se však nepustila do ničeho navíc a ještě k tomu neprokázala příliš nápaditosti, a tak z ní tím spíš vyčnívaly motivy odkoukané ze slavných filmových Tří oříšků pro Popelku.

Ať už jde o spory prince s královským otcem, ples s vdavekchtivými dívkami, či o budoucí nevěstu v mužském převleku, zdatnou v jízdě na koni i ve střelbě kuší, jíž se v rodném domě po smrti rodičů zastane leda tak služebnictvo. Ale Filip Cíl a Dominika Zeleníková hráli pěkně.

To předchozí dvě pohádky byly odvážnější a dopadly lépe. Štědrovečerní Korunní princ scenáristy Petra Hudského a režiséra Karla Janáka si díky ústřední dvojici (Eva Josefíková a Patrik Děrgel) dovedl udržet jemně romantickou rovinu, přestože scénář staví především na kouzelně jednoduché groteskní zápletce, kdy prvorozený princ při svém bloudění světem nevědomky popíjí nápoj zapomnění, a navzdory tomu, že režie věnovala značný prostor i falešnickým komediálním eskapádám jeho mladšího bratra v podání Kryštofa Hádka. Film chvílemi ubíhá v souladu s humornou nadsázkou svižnějším tempem a tu a tam je i mile parodický, přesto se divák někdy těžko brání dojmu, že režie Hádka mimoděk přivádí až na hranici samoúčelného projevu.

Nad Svatojánským věnečkem se opět sešli scenárista Marek Epstein a režisér Jiří Strach, kteří spolu natočili úspěšnou vánoční pohádku už přede dvěma lety. Podobně jako tehdy vtáhli do hry o osud chlapeckého hrdiny a princezny (Jiří Mádl a Eliška Janská) zlo, které se v člověku rodí z pokřiveného vztahu s matkou.

Místo panovačného principála, jenž ve Šťastném smolaři ovládal okolí s chladnou zuřivostí, však tentokrát přišli s mocichtivým „zloprckem“, který se pokouší vydírat a manipulovat. Motiv učené princezny a krále-vynálezce, o jehož objevy svět nestojí (zatím), se opět nenásilně dotýká světa Čapkových a Werichových pohádek, a hrdinovi znovu pomůže tak trochu záhadný přítel. Osamělý, mírně melancholický a komický outsider, který navenek usilovně udržuje zdání světáctví (Ivan Trojan).

Epstein se Strachem sice stavěli znovu na podobných principech, zálibě ve slovních hříčkách, ale neopakují se, a pokud už vzbudí v rámci české tradice dojem čehosi „důvěrně známého“, tak jen vzdálenou ozvěnou.

Zdá se, že našli společnou pohádkovou poetiku, sympatickou i tím, že se v odlehčeném humorném příběhu nebojí ukázat do hloubky lidské duše.

Reklama

Výběr článků

Načítám