Podle čeho jste vybírala písničky na best of album?

První zásadou bylo, že to budou skladby, které vyšly do doby, než jsem začala dělat na projektu Moruša, tedy na mých dvou posledních řadových albech. Když jsem se začala písněmi probírat, zjistila jsem, že jsou opravdu dobré, což mi udělalo velkou radost.

Uvědomila jsem si, že jsme nic neodflákli, a týká se to i mých popových alb, za která považuju všechna do desky Krajina rovina. S ní jsem se rozhodla opustit popové vody a jít jinam. Písně jsem vybírala společně se šéfem slovenské pobočky Universal Music Petrem Riavou. Chtěla jsem, aby na desce byly skladby, které mě během kariéry definovaly.

Která z nich byla klíčová?

Asi Modrá. Znamenala pro mě zlom, stala se slavnou a uspěla nejenom na Slovensku, ale také v Čechách.

Mou srdcovou je ale Sama, která na bestofce není. Je v ní něco tak čarovného, že když ji hrajeme na koncertech, dostaví se u mě obrovské emoce a lidé se z ní mohou absolutně zbláznit. Je v ní takové dobré šílenství, esence mě jako člověka.

Slovenská rádia ji v minulosti nikdy nehrála, přesto se přes noc stala hitem. Český rozhlas ji chtěl hrát s tím, že nějaké části vystřihne, především pasáž s čardášem. Nesouhlasila jsem.

Velmi důležité jsou pro vás také duety.

Duet Bude mi lehká zem, který jsem nazpívala s Petrem Hapkou, byla velká a důležitá píseň. Oh Me, Oh My, kterou zpívám s Miro Žbirkou, byla zase první, již hrála česká rádia s mým jménem. Na desce je i píseň Co bylo dál?, kterou zpívám s kapelou Jelen. Je výjimečná v tom smyslu, že vznikla v době, kdy jsem byla ponořena do alternativního projektu Moruša a na klasické popové písničky jsem neměla chuť.

Byl to ale dobrý výběr a tah Martina Červinky, vyhledávače talentů, který má na podobné věci takříkajíc nos. Zavolal mi, já byla v šestém měsíci těhotenství, přednesl mi, co má na srdci, a já odpověděla, že mám zrovna cestu do Prahy. Setkali jsme se ve studiu s kapelou Jelen, všichni její členové mi byli sympatičtí, a tak jsme tu písničku nahráli. S absolutní radostí a asi za hodinku. Bylo to pro mě osvobozující a lehké.

Věřila jste, že bude úspěšná?

Vůbec ne. Ani ve snu mě nenapadlo, že ji budou hrát v českých rádiích. Když k tomu pak došlo, byl to pro mě šok a milé překvapení. Naživo jsme ji s Jelenem hráli jenom jednou, letos v červnu. Věřím ale, že se ještě někdy na pódiu sejdeme.

Pár lidí se mě ptalo, proč jsem nahrávala s tak neznámou kapelou. Já odpovídala, že mi v minulosti dali také šanci ti, kteří byli dál než já, ať už jde o Miro Žbirku nebo pány Hapku a Horáčka. Investovali tehdy energii a čas do úplně neznámé zpěvačky, a pro mou kariéru to bylo klíčové. Věřím, že skupině Jelen píseň Co bylo dál? pomůže stejně dobře.

Pokud vím, vaše spolupráce s kapelou Jelen pokračuje.

Přesně tak. Mám ráda její energii, líbí se mi její pocit, že může změnit svět, entuziasmus a vážím si lidí v ní. Cítím, že bych v budoucnu nechtěla jenom zpívat, ale chtěla bych také psát písničky pro jiné zpěváky a kapely. Možná i pro Jelena.

Na koncertech teď zpívá mou písničku Voda divoká, kterou jsem nenapsala pro něj, ale poskytla jsem ji jako coververzi. Je i na mé bestofce. Původně jsem ji napsala pro televizní seriál Pod povrchem a na Slovensku se z ní stal hit.

Napsala jste už pro někoho nějaké písničky?

Nějaké pro zpěvačku Debbi. Mám za léta působení na hudební scéně spoustu skladeb v šuplíku, a pokud jde o Debbi, objevily se i nějaké starší, dosud nevydané. Měla jsem před časem ambici vydat desku, která by měla pracovní název Nevydané. Natočili jsme totiž s kapelou spoustu kvalitního materiálu. Bohužel z toho sešlo, protože jsem na to neměla čas. Ve svém starém počítači mám však spoustu pěkných písniček.

Takže by vám stačila takříkajíc nárazová spolupráce?

Mnohem víc by mě bavila komplexní spolupráce s jedním interpretem. Nejlépe s mladým, který má cestu před sebou.

Před časem jste odjela do Velké Británie, abyste se zkusila prosadit na evropské scéně. Ta mise už pro vás skončila?

Úspěch, který jsme před deseti lety čekali, nepřišel. Stát se samozřejmě ještě může cokoliv, ve Velké Británii se svým manželem žiju a chci se tam kromě rodiny věnovat i hudbě. Myslím si ale, že už ze mě světová popová hvězda nebude. Už třeba jenom proto, že je mi šestatřicet, a to není věk, ve kterém by historicky mnoho hvězd na světové scéně debutovalo. Některé cestičky jsou ještě otevřené, ale už se to týká spíš alternativní scény, hudby pro dospělé.

Jaká bude vaše další deska?

V tuto chvíli to cítím tak, že mě projekt Moruša odvedl na hudebně komplikovanou cestu a já mám chuť na něco jednoduššího. Příští rok ještě odehrajeme k Moruší nějaké koncerty, ale její období končí. Zjišťuji také, že mě stále baví jednoduché písničky, které si zazpívám jen tak s klavírem. Nevím, co bude, ale cítím, že mohu stále něco říct a má cesta ještě neskončila.