Co vás přimělo přijmout roli ve filmu Tenkrát v ráji?

Líbilo se mi, že je to příběh o přátelství, přesněji o horolezectví, ve kterém se člověk musí na přátelství spolehnout. Obdivuju lidi, kteří nasazují vlastní život a pomáhají jiným. Podtextem filmu je, jak lidé drželi pohromadě v době druhé světové války a v těžkých politických časech. To byly silné argumenty k tomu roli přijmout.

Politická situace měla vliv i na váš osud. V roce 1982 jste v tehdejší Německé demokratické republice dostal zákaz hrát. Co se tenkrát stalo?

Začalo to, když jsem točil film v Mongolsku. Viděl jsem, že tam jsou Číňané utlačovaní a že s nimi Mongolci zacházejí jako národní socialisté se Židy. Když jsem se pak vrátil do Německé demokratické republiky a tisk se mě ptal, jaké bylo natáčení v socialistické zemi, odpověděl jsem, že to není socialistická, ale národně socialistická republika.

Jürgen Heinrich v sobotu večer po rozhovoru v pražském hotelu Ambassador.

Jürgen Heinrich v sobotu večer po rozhovoru v pražském hotelu Ambassador

FOTO: Jaroslav Špulák, Právo

Byl jsem zklamán, protože jsem v té době věřil socialismu, a dokonce jsem byl v komunistické straně. Z přesvědčení, ne z oportunismu. Tehdejší funkcionáři mi ale řekli, že jsem národní socialista já, když takhle mluvím. Hodil jsem jim tedy pod nohy svou partajní knížku a poslal je k šípku. Oni mi řekli, že jim všechno bylo jasné, už když jsem předtím veřejně kritizoval invazi sovětských vojsk do Afghánistánu, a ze dne na den mi vystavili zákaz herecké činnosti.

Vůbec jste nehrál?

Chvíli poté, co jsem dostal zákaz činnosti, mě angažovala československá produkce. Měl jsem hrát v jednom filmu esesáka, a aby mě Čechoslováci získali, odůvodnili to v Německu slovy, že Heinrich je nedůvěryhodný a takovou svini hrát může. A tak jsem tu roli dostal, ale bylo to časově omezené. Češi nakonec museli místo osmnácti natáčecích dnů přiznat jenom dvanáct. Tehdy mi Československo přirostlo k srdci, přístup zdejších filmařů byl skvělý a odvážný.

Čím jste se v době zákazu činnosti živil?

Vzpomněl jsem si, že na Západě jsou oblíbené takové ty roztrhané džíny. Začal jsem je podomácku vyrábět, dělal do nich díry a šil na ně různé věci. Má kamarádka je prodávala na trhu a šlo to tak dobře, že nás to uživilo.

Vzpomínám si, že jsem potřeboval koupit elektrický šicí stroj. Když přišel do obchodu, prodavačka mi řekla, že mi ho asi nebude moci prodat, protože věděla, že mám zákaz činnosti. Bylo ale vidět, že si uvědomuje, v jaké jsem situaci, a pošeptala mi, ať přijdu za pár hodin a budu ho mít připravený. To se také stalo. Lidé mi tehdy dost pomáhali.

Díky tomu stroji jsem byl schopen vyrobit osm riflí denně. Živilo mě to dva roky. Nakonec jsem vydělával až osm set východoněmeckých marek denně, což v NDR žádný herec neměl.

Když jsem pak v roce 1985 odešel do Německé spolkové republiky, rozhodoval jsem se, jestli se opět stanu hercem, anebo budu pokračovat ve výrobě riflí.

Rozhodl jste se být hercem a v roce 1987 jste hrál ve filmu režiséra Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Jak jste se do tohoto kultovního snímku dostal?

Wim Wenders mě oslovil ve chvíli, kdy se dozvěděl, že jsem slavný východoněmecký herec, který utekl do Západního Berlína. Potom jsem se potkal s herci Brunem Ganzem a Ottou Sandersem, padli jsme si do oka, ale pořád ještě nebylo jasné, co budu hrát. Jednou mě herec Peter Falk, který je znám především jako Columbo, začal na place malovat. Spřátelili jsme se a nakonec jsme s Wendersem a Falkem vymysleli scénu v bytě, kdy sedím a přemýšlím o životě. Měla to být charakterní role. Točila se asi pět minut, ale nakonec z ní ve filmu zůstalo pár vteřin.

Přesto má účast vyvolala pozornost. Když jsem pak byl na dovolené v Itálii, přišla za mnou jedna starší dáma a řekla mi, že mě zná z filmu Nebe nad Berlínem. Pamatovala si mě z několikavteřinové scény, ve které nemluvím, pouze gestikuluju. Říkala, že jí zemřel manžel a všemu, co se v mých očích odehrávalo, rozuměla, protože měla podobné stavy.

Pomohl vám ten film?

Pomohl všem. Každý, kdo v něm hrál, se pak stal slavným.

Jürgen Heinrich se ve filmu setká i se Simonou Stašovou.

Jürgen Heinrich se ve filmu setká i se Simonou Stašovou.

FOTO: DPFilm

Čeští diváci vás znají především ze seriálu Wolffův revír, který vznikal v letech 1992 až 2004. Co znamenal pro vaši kariéru?

Od začátku jsem zasahoval do scénářů a do natáčení mluvil. Chtěl jsem vytvořit komisaře, který má srdce. Za klíčovou považuju scénu, kdy Wolff řekne svému kolegovi, že neví, co by na místě vraha udělal on, a jestli by se nakonec vrahem sám nestal.

Nechtěl jsem, aby byl stereotypem kriminalisty. Měl být osobností s velkým srdcem. A byl také v některých okamžicích trochu měkký. To ho odlišovalo od jiných detektivů.

Odpovídala povaha Wolffa povaze Jürgena Heinricha?

Ano. Chtěl jsem to tak.

Pomýšlel jste někdy na kariéru v Hollywoodu?

Zkušenost s Hollywoodem jsem získal ve filmu Verdikt, který se točil asi rok po Nebi nad Berlínem. Režíroval ho Leo Penn, otec herce Seana Penna, jenž v něm také hrál. Film pojednával o únosu letadla z Varšavy do Západního Berlína a o tom, jestli má být potrestán. Hlavní roli soudce ztvárnil Martin Sheen.

Původně měl být film reakcí na perestrojku Michajla Gorbačova, tedy dobu uvolnění ve východní Evropě. Já hrál důstojníka KGB, který vyjednává se soudcem. Reaganova administrativa ale rozhodla, že člen KGB nesmí být ve filmu pozitivní. Ze šestnácti natáčecích dnů byly tedy čtyři a film byl nakonec ve vyznění jiný. To byla má první zkušenost s Hollywoodem. Dovedla mě k tomu, že jsem nejel ani na hollywoodskou premiéru filmu.

Čili špatná zkušenost?

Ano. Tehdy jsem se rozhodl, že to není má cesta. Kdybych si ale dnes mohl ještě jednou vybrat, asi bych to v Hollywoodu zkusil.