Článek
Jak moc předem plánujete, jakou cestou se hudebně vydáte?
Matyáš Vorda (bicí): Zrovna u nové desky jsme dost plánovali. Vedlo nás k tomu neustálé řešení toho, jak by měly vypadat naše koncerty. Před časem jsme totiž usoudili, že by naše koncerty potřebovaly o pár rychlých písní navíc, a tak jsme se rozhodli pojmout nové album tanečněji. Pomalé skladby se nám vždycky skládaly snadněji, a proto jsme si řekli, že jich na nové desce budeme mít co nejméně. Nakonec na ní není žádná.
Pepa Bolan (kytara): Hodně to vychází z textů. V pomalém tempu se mi jako autorovi skládá nějakým záhadným způsobem lépe než v rychlejším. Proto byla v minulosti většina našich singlů pomalejší nebo volnější, nicméně svižná deska pro mě byla tak trochu výzva.
Vorda: Vždycky jsme také chtěli, aby koncerty vizuálně odpovídaly poslední desce, aby to bylo koncepční. Už před dvěma lety jsme si tedy řekli, že bychom chtěli mít vizuální ztvárnění příštího alba takové, řekněme, blýskavé. Trochu retro disko. To byly dvě indicie, které nás při přípravě alba vedly.
Je inspirované popovou a taneční hudbou osmdesátých let. Jaký k ní máte vztah?
Vorda: Je zajímavé, že s mým tátou, který je také muzikant, se o ní nemůžu moc bavit, protože ji zažil a neměl ji rád. Poslouchali tenkrát spíš The Cure nebo Depeche Mode, taneční pop tedy v oblibě rozhodně neměli. Já s ní problém nemám, takže se k ní můžu vracet s čistým svědomím. Baví mě elektronika, syntezátory, elektronické samply na bicí a podobně. To všechno vznikalo v osmdesátých letech. Lákalo mě vzít si jádro těchto zvuků a použít je do našich nových písniček. Navíc podobně zaměřené současné kapely poslouchám.
Bolan: Já jsem naopak v osmdesátkách vyrostl. Byl jsem teenager a hudbu jsem tenkrát začínal vnímat a vstřebávat. Pro mě je to nostalgie, muziku osmdesátých let miluju.
I tu taneční, ze které čerpáte na novém albu?
Bolan: I tu, ačkoli jsem ji tehdy moc nemusel, protože jsem byl metalista. Dostal jsem se k ní později a uvědomil si, že i v popu vznikaly poctivé písničky.
Vorda: V kapele nejsme všichni vrstevníci, vyrůstali jsme v různých dobách a každý máme s různými zvuky spojená určitá klišé. Nikdo ale nemá k žádnému období tak vyhraněné názory jako k osmdesátkám. Proto jsme o tom hodně diskutovali.
Hádali jste se?
Vorda: Vždycky se hádáme, ale to je podle mě při vzniku písniček a alb normální. Není možné, aby pět lidí v kapele mělo stejný názor. Měli jsme naštěstí skvělého producenta Armina Effenbergera, který naše hádky dobře a rozumně moderoval.
Co bylo nakonec rozhodující?
Bolan: Písnička. Na tom jsme vždycky stavěli. I ty nové vznikaly od textu, melodie a jednoduchých akordů na kytaru a až potom se na ně ve studiu nabalovala zvuková vrstva. Všechny písničky z nové desky je možné zahrát jen tak na kytaru.
Vorda: Výjimkou je skladba Jaguár na krku. Jako vůbec první naše písnička vznikla tak, že jsem ji celou vytvořil na počítači, tím pádem svou kytarovou verzi v počátcích nezažila. Ale už jsme ji v jednom pořadu v České televizi hráli akusticky a šlo to.
Proč jsou všechny písně na desce rychlé?
Bolan: Jak jsme řekli, byl to záměr. Tři písničky byly původně pomalé, ale my chtěli nahrát rychlou taneční desku, která bude fungovat na koncertech, a všechny skladby jsme tomu nakonec podřídili.
Které byly pomalé?
Bolan: Ona se smála, Travolta, jež byla původně opravdu hodně pomalá, zatímco na desce vyšla jako jedna z nejsvižnějších, a Brouci. I když tu na nové desce beru jako cajdák.
Máte už dnes představu, jakým směrem půjdete dál?
Bolan: Zatím to nedokážeme říct. Vydáme desku, jedeme turné a při něm se obvykle něco stane. To nám napoví, jak bude vypadat další album. Naší ambicí je dělat s každou novou deskou pomyslný krůček dál. Díky tomu jsme se z podceňovaného outsidera dostali v posledních letech na místa hlavních kapel festivalů, což mi přijde skvělé. Je to lepší, než kdybychom udělali hned na začátku velký skok a pak nevěděli, co s tím dál.
Kdy jste si uvědomili, že už nejste podceňovaný outsider?
Bolan: Bylo to postupné, takže to kumulovalo od roku 2010, kdy nás začala trochu respektovat hudební scéna. Pořadatelé nás začali zvát na velké festivaly a my začali kamarádit s jinými kapelami, které se nám snažily radit a nehleděly na nás už jen jako na blbečky z časopisu Bravo jako předtím.
Do povědomí jsme se dostali písničkou Hledá se žena, která byla na naší druhé desce z roku 2009. Myslím si ale, že v té době řada lidí znala tu píseň, ale neznala Mandrage. To se definitivně zlomilo s vydáním třetí desky Moje krevní skupina v roce 2011, na které byly úspěšné skladby Šrouby a matice nebo Františkovy Lázně.