Loni jste vydali album Redeemer of Souls. Bylo to šest let po předešlé desce Nostradamus, což je dlouhá doba. Co se v mezičase v kapele dělo?

Většinu času jsme pracovali. Měli jsme dvě turné k předchozímu albu a následovalo světové turné Epitaph. Potom jsme se už dostali do studia a začali pracovat na nové desce. Neseděli jsme doma se založenýma rukama. Po Epitaph Tour jsme mysleli, že trochu zvolníme.

Tehdy ale kytaristu K. K. Downinga nahradil Richie Faulkner, jenž je mladší a má hodně energie i nadšení. Díky němu jsme si uvědomili, že chceme nahrát další desku a jet dál.

Všichni, až na Richieho, už máme svůj věk a uvědomujeme si, že dřív nebo později nebudeme schopni pokračovat. To nás trochu děsí a nutí si uvědomit, jaké máme štěstí, že to pořád jde. Proto máme v plánu pokračovat, dokud můžeme, a užít si to. Jestli se ale příští rok vrátíme do studia a něco nahrajeme, nebo budeme koncertovat, je otevřené.

S novou deskou jste debutovali na šestém místě amerického žebříčku, což bylo nejvyšší umístění za celou vaši kariéru v USA…

Poprvé jsme to dotáhli do top ten, to se nám předtím nikdy nepovedlo, maximálně jsme se motali kolem dvanáctého místa. A desce se daří i v Evropě a zbytku světa. To člověka zahřeje u srdce. Těší mě, že nás lidé stále oceňují a je tu trh, který zajímáme.

Loni začátkem ledna jste se objevili v jedné části seriálu Simpsonovi, v němž vás označili jako deathmetalovou kapelu. Vaši fanoušci se na tvůrce zlobili a oni se za chybu omluvili. Dotklo se vás, že vás mylně žánrově označili?

My se rozhodně nezlobili. Death metal sice nehrajeme, ale byli jsme vděční za to, že jsme se v seriálu objevili. Tolika lidem se to nepoštěstí. Být hostem Simpsonů je přece fenomenální. Myslím, že i fanoušci to brali s humorem. Jen jsme upozornili, že hrajeme jiný žánr. Tvůrci byli z té chyby špatnější než my. V dalším dílu Bart napsal na tabuli, že hrajeme jiný žánr.

Jak to funguje, když vás chtějí do takového seriálu. Bylo to s vámi konzultováno?

Jediný, kdo byl zapojen do výroby, byl náš zpěvák Rob Halford, protože jen jeho postava měla hlas. Jedna producentka seriálu je naše velká fanynka.

Myslím, že to byla ona, kdo nás tam prosadil. Oslovila nás a my samozřejmě jsme hned souhlasili. Moc se nám líbilo, jak nás ztvárnili. Samozřejmě jsem si to dal jako profilovou fotku na Facebook.

Heavy metal má spoustu podžánrů. Vy sám se v nich vyznáte?

Všechno je to heavy metal. Myslím, že jsme dost všestranní a zahrajeme všechny polohy metalu, od balady, u které budete fňukat, po extrémnější písně, které vás vyděsí. V devadesátých letech se vše začalo fragmentovat a kapely hrály jenom speed, death nebo třeba goth. Rozprchlo se to do malých uliček. Není na tom nic špatného, ale nás baví širší pojetí.

Upřímně řečeno mám pocit, že to je i jeden z důvodů, proč jsou starší kapely oblíbenější a trvalejší. Jsme schopni zahrát cokoli a oslovíme tak víc lidí.

Zvuk Judas Priest vychází stále z klasické nové vlny britského heavy metalu. Souhlasíte, anebo se zvuk snažíte modernizovat?

Dost jsme se vyvinuli, bez toho není možné dlouho vydržet. S každým albem se snažíme zůstat svěží a díky tomu jsme stále relevantní. Jistě, některé kapely lidé zbožňují, protože se drží svého, ale takový přístup nás nikdy nebavil. S každým projektem se musíte zlepšovat.

Patříte mezi legendy heavy metalu. Kdy jste si vy sám uvědomil, že to tak je?

Děkuji, je milé, že to říkáte. Nevím, jestli jsme si to vůbec někdy připustili. Když se zastavíme a ohlédneme za tím, co jsme za těch čtyřicet let dokázali, je to krásné. Už jsme na scéně nějakou dobu a ovlivnili jsme hodně dalších kapel. Ale pořád jsme pokorní. Člověk si to nemůže nechat stoupnout do hlavy, to by byl polibek smrti.

Přesto, kdy jste měl pocit, že jste dokázali něco velkého?

To vám řeknu docela přesně. Musíme se vrátit do roku 1974, kdy jsme vydali první desku.

Sice byla špatně zprodukovaná a nezněla dobře, ale když jsem vešel do jednoho obchodu s deskami a viděl, že ji tam prodávají, bylo to neuvěřitelné. Na poličce vedle všech umělců, které jsem miloval, byla naše deska. Byla vedle Cream, Stonů nebo Beatles. Tehdy jsem si řekl, že teď svět něco uvidí a že jsme tady a jen tak neodejdeme. A i kdybychom náhodou skončili, naše album by tu už zůstalo navždy. V ten okamžik jsem byl hrdý.

Věřil jste tehdy, že to bude vaše poslání na celý život?

Ano. Ale byl to boj. Minimálně první tři alba jsme museli makat, abychom se zajistili.

Postupně si naší hudby lidé začali všímat, ale pořád jsme byli malá kapela. Hráli jsme v malých klubech a desky se moc neprodávaly. Celé se to zúročilo až v roce 1980, když jsme vydali album British Steel. Tehdy jsme začali mít určitou jistotu a přestali se bát budoucnosti.

Letos jste už vystoupili v rámci Redeemer Of Souls Tour 2015 v českých městech Praha a Ostrava. V sobotu zahrajete v Brně. Bude se koncert lišit od dvou předešlých?

Bude to opět velká produkce se světly a projekcemi. Zahrajeme mix nejoblíbenějších písniček plus některé z nové desky.

Zařadit nové kousky začíná být opravdu obtížné, protože pokaždé, když přidáte něco nového, musíte vyhodit něčí oblíbenou píseň. Bude to velká podívaná.