Komárek začíná postřehem, že dnešní historie rezignuje na velký příběh o tom, kam „zákonitě míří dějiny“. Zkrátka si už přiznáváme, že o příčinách dějů minulých nevíme vše (a o dějích budoucích nevíme nic). Přece jsme ale něco zjistili. Ukázalo se, že starý Sigismund Šlomo Freud neměl vždy pravdu, ale úplné hlouposti to nebyly. Stejně tak ekonom může říct něco zajímavého k historickým procesům, nicméně vykládat všechno ekonomicky nelze.

Jak dále poznamenává, lidská společnost se nepodobá mechanismu, ale spíše živému organismu. Pocit Evropana, že žije sám, jedná sám za sebe a není součástí organismu, je skutečně pomýlený. Že nejsme sami, si jedinec uvědomuje při komunikaci. Ta ovšem není ani tak výměnou informací, jako výměnou emocí.

Zbytečně polarizujeme 

V kapitole o polaritě autor rozpracoval myšlenku západního myšlení s rozdělením na dva póly -  „hmotné - duchovní“ nebo „dobré - zlé“. Východní myšlení se tím nikdy netrápilo a z toho čerpá i moderní psychologie, zejména od dob Junga. Téměř všechno na světě je svým způsobem ambivalentní. Buddhistické vidění, že něco „je i není“ jde však většině Evropanů proti srsti.

Komárkovi se zdá, že naše společnost podléhá silné polarizaci, jako bychom museli jít do extrému za každou cenu (staví třeba velkochov proti rozmazleným psíčkům a stále nesrozumitelnější odborné texty proti tupé pop kultuře).  Zlatá střední cesta jakoby mizela.

V pozoruhodné kapitole Velké vymírání píše o současné společnosti jako o společnosti, která dospěla do stádia tzv. čtyř oddělení. Oddělení sexu od reprodukce, zajištění ve stáří od dětí, jídla od práce a mezilidských vztahů od přímého setkávání. To, jak trefně poznamenal, je „toxický koktejl“, který stárnoucí Evropu může zničit. A politicky nekorektně dodává, že ideálem doby je zřejmě homosexuál (bezdětný a s pejskem).

Hysterický občan dítě

V dalších kapitolách rozebírá strachy a pocity „rozmazleného“ zápaďana a média. Fyzické nebezpečí dnes ve srovnání se středověkem v Evropě skoro nehrozí, naše psychika je ale adjustována na větší míru „dramatu“. Dnes jsme si tedy agresivitu, pudy a vášně ukryli do počítačových her, sportu, pornografie a do TV zpráv, neboť divák se asi v realitě nudí. Toužíme snad tajně po utrpení? Autor to dokonce dává do souvislosti s velkým zájmem o sado-masochismus.

Lidé v ČR mají už léta plíživý pocit nebezpečí, který je v rozporu s realitou. Všude samý vrah, říkají, ale kdo v ČR za poslední roky umřel v přestřelce či jiném podobném boji? Samozřejmě je to fikce vyvolaná médii (tady ovšem autor neříká nic nového). Vtipná je jeho kritika extrémního rozmazlování a ochrany dětiček a zvířátek od utrpení, vedoucí k tomu, že budeme mít jen jedno dítě a pak už radši žádné. Kdo nechce vůbec trpět, tak nemůže vůbec žít, že.

Komárek se vtipně se zabývá (byť opět bez nároku na zásadnější novost myšlenky) i dnešním ekonomickým náboženstvím. Jeho stručné postřehy připomínají práce Tomáše Sedláčka.

Sebekrásnější vzorečky na profesorově tabuli nás věru nezachrání a nezbývá než souhlasit, že většina ekonomie je víra, nikoliv věda. Jen úplný prosťáček by dnes věřil, že člověk se vždy chová tak, aby maximalizoval svůj zisk. Jedince často neřídí chladný rozum. Řídí ho vztek, předsudky, nenávist, láska, kamarádství, počasí, únava, alkohol, drogy (a nejčastěji manželka, chtělo by se zlomyslně dodat).

Jistě, představa nekonečného růstu je nesmyslná, stejně jako představa, že když zkonzumujeme ještě o 10% víc, budeme o 10% šťastnější. Někteří občané tomu však uvěřili a teď jsou stále naštvanější - ekonomové je podvedli! Kdyby studovali Komárkem často zmiňovaný buddhismus, ušetřili by si velký trapas.

Dnešní občané autorovi připomínají děti. Extrémně netrpěliví rozeřvaní frackové mají na všechno „právo“ a co je nejdůležitější - chtějí to hned! Jinak začnou reagovat hystericky. Pracující chce půjčku, nepracující chce dávky. A rozhodně nesmí být vyzván k veřejně prospěšné práci - to je hned fašismus.

Jedna z vůbec nejšílenějších idejí dneška je zvrácená forma původně rozumného práva na vzdělání. Vysoké školství prochází krizí, jakou jsme dosud nezažili. Zejména na soukromých „univerzitách“ se bere skoro každý a někteří profesoři (dokonce i z některých státních, tedy opravdových vysokých škol) vám mimo záznam přiznají, že nesmějí moc vyhazovat, aby škola nepřišla o peníze. Kdyby navíc vyhodili onu pověstnou „postiženou černošskou odborářku“, kterou všude hledal slavný seriálový úředník Sir Humphrey, mohli by taky skončit na ulici. Jak říká Komárek, univerzitního diplomu se možná dočká 99% lidí, ale vystudují „s osobním asistentem“.

Sebestředná Amerika?

Ve své snaze vidět všude paradoxy a přinášet neotřelý provokativní pohled na svět se bohužel Komárek občas utne. Překvapuje, když například tvrdí, že oproti přehnaně biologickému pohledu „pohled humanitních disciplín popírá jakoukoli lidskou přirozenost a vidí lidskou bytost jako neomezeně formovatelnou“. Jak na tohle přišel? Není mi známo, že by dnes existoval jediný vzdělaný člověk, který by mluvil o neomezeně formovatelné lidské bytosti.

Jinde si ve svých úvahách o náboženství až nepochopitelně „zasedl“ na tibetské mnichy a čtenář se nestačí divit, když mu autor předhazuje pošetilost ohledně kritiky Číny, která „zakládá v Tibetu sekulární stát“. Ve skutečnosti ale nikdo nekritizuje sekulární stát. To, co lidé kritizují, je vraždění lidí, bombardování klášterů, mučení, zavírání, pošlapání svobody projevu, svobody vyznání, svobody shromažďování...

Hodně podivné je i varování: „Už Nietzsche předpovídá, že přijde buddhizace Evropy - přijde potom i její kambodžizace?“ Autor úplně zapomněl vysvětlit, co to je kambodžizace. Zřejmě má na mysl krátké období řádění Rudých Khmérů, jenže jak to souvisí s buddhismem? Rudí Khmérové byli přece úhlavní nepřátelé buddhismu! Spojování takových věcí je zcela nesmyslné.

Americe pak vyčítá sebestřednost a „kádrování“ jiných zemí, zda dodržují lidská práva, načež se vysmívá této sebestřednosti větou, co by to prý spustilo za povyk, kdyby kádrovala Čína... a nebo dokonce Saúdská Arábie to, jak dodržujeme právo šaría. Tento bonmot se moc nepovedl. Opravdu si autor myslí, že moderní lidská práva a šaría jsou srovnatelné věci a trvání na lidských právech v jiných zemích je sebestřednost?