První román jste publikoval až v padesáti letech. Jak využíváte své životní zkušenosti?

Upřímně řečeno moc ne, raději objevuji nové podněty. Scházím se s policisty a na jejich zkušenostech stavím své příběhy. Snažím se, aby byly založeny na realitě. Dívám se kolem sebe a soustředím se na současnost i budoucnost. Na druhou stranu jsem měl něco za sebou, což mi pomohlo lépe se vypořádat s tím, co následovalo, když jsem vydal další knihu. Snáz jsem přežil bouřlivé a oslavné reakce čtenářů a vše, co k úspěchu patří.

Pyreneje jsou nejen místem děje vaší trilogie, ale i prostředím, v němž jste prožil mládí. Co na nich milujete?

Pyreneje jsou divočejší než Alpy. Jejich údolí, které jako bariéra oddělují Francii a Španělsko, jsou hlubší a uzavřenější. Toho jsem se snažil využít v prvním románu, postavy jsem v tom údolí uzavřel jako v nějakém kotli, v němž jsem je nechal vařit s narůstajícím napětím. Na druhou stranu si myslím, že samotná geografie hraje roli. Mám to zakořeněno proto, že jsem vyrůstal na úpatí Pyrenejí.

Region je definovaný. Nad vámi se tyčí štíty velehor, a když pojedete na kole dostatečně daleko na jednu stranu, narazíte na Atlantský oceán, když na druhou, dojedete ke Středozemnímu moři. To se mi líbí. Jako kluk jsem měl rád knihy, které začínaly nějakou mapou, jako třeba Ostrov pokladů nebo Pán prstenů. Ono místo je vlastně jednou z postav příběhu. Tím si uvědomuji, že si vlastně protiřečím, protože čerpám ze své zkušenosti.

Vaše romány mají přes šest set stran. Co určuje jejich rozsah? Nedávno se Deon Meyer svěřil s tím, že má ve smlouvě s nakladatelem uveden nejmenší rozsah čtyři sta stran.

To mi přijde zvláštní, slyším to poprvé. Nic takového ve smlouvě nemám. Vydavatel mi poskytuje svobodu, takže romány, o kterých je řeč, mají přes milión znaků. Ale musím se přiznat, že když jsem za ním přišel se čtvrtou knihou, byl rád, že čítá dvě stě tisíc znaků. Je to o to zajímavější, že mám moc rád povídky. A že jsem přešel od povídek k tak rozsáhlým románům, je pro mě samotného záhada. Svoboda je pro mě důležitá, potřebuji dostatek prostoru pro své postavy. Nejsem svázán žádným termínem, což mi také vyhovuje.

Jak jste dospěl k charakteru svého kriminalisty?

Když jsem začal psát Mráz, postava Servaze byla jen taková silueta. Znal jsem ho strašně málo. Bylo to, jako když se s někým seznámíte a postupně poznáváte, jaký je. Chtěl jsem vytvořit postavu, která by mohla s námi sedět u stolu a bavit se. Bojí se ale výšek, rychlosti, neustále zapomíná zbraň v autě... Je to člověk, jehož všech vlastností a dovedností si na první pohled nevšimnete. Těší mě, že kolem sebe hází latinské citáty a má rád Mahlerovu hudbu. Svým způsobem je až abnormálně normální.

Jaká je míra krutosti únosná pro čtenáře, aby se detektivka neproměnila v horor?

Nevím, jak daleko může obraz násilí zajít. Vím však, že existuje mnoho detektivek, kde zakrývá jakési prázdno, které se za ním skrývá. Na druhou stranu když chcete popsat násilnou scénu, nejde o estetickou záležitost. Jakmile se v reálném životě setkáte s násilím, je to vždycky šokující. To je nutné zobrazit i v knize. Proto chci, aby bylo v knize těžké se s ním vypořádat. Nesnáším stylizované násilí.

Musí to působit, jako byste měl sníst kus masa prolezlého červy. Nemyslím si ale, že mé romány jsou příliš násilné, spíš mě zajímá psychologická stránka lidí.