Psal jste vždy otevřeně?

Vždy jsem se o to snažil. Od začátku mě inspirovaly vlastní zkušenosti. Můj život je inspirací pro většinu písniček. Ale je pravda, že ne vždy jsem byl tak osobní a konkrétní jako nyní.

Cítil jsem jako svou povinnost ty písničky napsat. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli dalším lidem, kteří procházejí podobnými věcmi. Mluvím o depresi a neschopnosti spát. Mohl jsem to udělat víc abstraktní, jen načerpat inspiraci, dát tomu příběh a posunout ho jiným směrem, ale tentokrát jsem to udělat nechtěl. Metanoia je příběh toho, co se mi stalo.

Od roku 2006 jste žil v Berlíně. Nedávno jste se přestěhoval do Los Angeles. Proč?

Vždycky jsem byl typ člověka, který hledá. Byl jsem neustále v pohybu. Vyhledával jsem různá kulturní prostředí. O Los Angeles jsem už dlouho uvažoval, protože je tam krásné počasí, mám tam přátele a daří se mi tam soustředit na práci. Druhý důvod je, že se v Berlíně rozvinula má nemoc. Město za to nemohlo, ale ani mi to tam nepomohlo. Byl jsem izolovaný, neměl jsem tam tolik přátel, v zimě mě tížilo počasí. Když jsem skládal v zimním období, bylo to příliš těžké, necítil jsem se příjemně. Netvořilo se mi dobře. Začal jsem si kreativitu spojovat s něčím negativním. Pak jsem onemocněl a úplně jsem přestal tvořit. Chtěl jsem najít místo, které mě zvedne.

V Americe jste ho našel?

Ano, Los Angeles to v sobě má. Je to skvělé město. Může se zdát, že je umělé a nemá duši, ale žije tam mnoho úžasných lidí. Znovu jsem probudil svou kreativitu a pustil se do práce.

Hrozilo, že už se k hudbě nevrátíte?

Na čas jsem opravdu přestal skládat a přemýšlel, že už nikdy nebudu pokračovat.

Když jsem měl depresi, vnímal jsem hudbu jako nepřítele. Zdálo se mi, že mi ubližuje. Bylo to příliš emocionální a psychologicky nevyvážené. Asi dva roky jsem se bál tvořit.

Nevěděl jsem ale, co bych dělal jiného, neměl jsem plán. Jenom jsem věděl, že hudba je pro mě příliš náročná. Když jsem se začal uzdravovat a změnil jsem svůj život. Začalo mi docházet, že to, co mi ubližovalo, nebyla hudba. Jsem teď daleko silnější.

Dnes říkáte, že hudba je vaše terapie. Pomáhá vám?

Občas ano. Myslím, že pro člověka, jako jsem já, je to jediný způsob, jak žít šťastný život. Zaměstnává mou představivost a mám díky ní krásný život. Hudba je pro mě perfektní. Čerpám z ní při jejím vzniku stejně, jako si z ní může odnést něco dobrého každý, kdo ji poslouchá. Není to vždycky snadné. Dělat umění může být emocionální, ale celkově mě to drží při smyslech.

Je možné, že v Los Angeles načerpáte tolik optimismu, že byste natočil radostné album?

Nevím. IAMX je specifický projekt. Spočívá v prozkoumávání mé mysli a ve zkoumání složitých aspektů lidského bytí. Vždycky to tak bylo a myslím, že to tak zůstane. Metanoia vznikla v době, kdy jsem už měl za sebou většinu léčby a terapie. Když jsem album tvořil, bylo to snadné.

Bylo to asi první album, které se mi psalo snadno. I když je obsah temný, já byl při jeho psaní v pohodě. Chci tím říct, že teď můžu být šťastný a psát dál temné písně.

Stejně jako se o většině komiků říká, že trpí depresemi, tak pozitivní tvorba může kompenzovat váš smutek a naopak.

V Berlíně jste vytvořil i jakési kulturní centrum. Budete na ně vzpomínat v dobrém?

Bylo u mě doma. Měl jsem velký industriální dům. Pořád ho mám. Není v centru, spíš za městem. Je tam studio, zkušebna. Chodilo tam mnoho známých z řad muzikantů a tvořili tam. Vznikl z toho zajímavý prostor. Je ale dost izolovaný a v tom byl problém. Nakonec jsem tam pořád jenom pracoval. Nikam jsem nechodil, nežil jsem. Začal jsem z toho vinit to místo.

Dobré bylo, že jsem si tam uspokojoval veškeré své umělecké touhy. Vytvářel jsem třeba videa. Byl to takový umělecký sirotčinec. A pořád funguje. Umělci v Berlíně tam pořád chodí a vzniká tam umění. A když se ohlédnu, uvědomuji si, že jsem tam strávil několik dobrých let, kdy jsem projekt IAMX detailně rozvíjel.