Glosy, poznámky či kontrastní slovní obrázky vyznívají půvabně, až satiricky. Proč jste zvolil tento tón, a ne věcnou rovinu výpovědi?

Nejsem vědec a mám rád přímou řeč. Myslím, že dnes musíme hledat optimální formu pro leccos, protože ta standardní či oficiální vlastně nefunguje. Je těžké, ne-li nemožné, něco opravdu říci a zároveň zůstat korektní. Korektní je většinou nejen supernudné, ale i neúčinné. Vidíme to i ve spoustě dalších oblastí. Na svobodě kupříkladu běhá plno lidí, kteří měli být dávno zavřeni, ale bůhvíproč na ně zákony a soudy nedosáhnou. Třeba nejslavnější pražský horolezec.

V listopadu 1989 vám bylo třináct, takže jste devadesátá léta prožíval jako dospívající mladý muž. Kdo vám pomáhal chápat rozdíly mezi minulostí a současností?

Na ty rozdíly a shody jsem si musel přijít sám Nejpodstatnější pro mě bylo to, když jsem ex post zjistil, že jsem nemusel být nutně pionýr. O téhle možnosti mi nikdo neřekl, automaticky člověk pionýrem byl. A je jedno, že za mého mládí už to byl spíš jen takový turistický oddíl. Od té doby je pro mě důležité hlavně nebýt v žádné organizaci. Ale plno lidí právě jen vyměnilo jednu legitimaci za jinou, protože si to bez nich nedovedou představit – protože s nimi je to snazší.

Čeho a koho jste si v oněch letech nejvíc vážil a co vám nejvíc vadilo?

Pokud budu mluvit jenom o těch žijících, tak jsem si tehdy stejně jako dneska vážil asi jenom Bohumila Hrabala kvůli jeho psaní. A vadila mi ta mytizace Václava Havla, ta nedospělost naší společnosti, která najednou musela mít v čele někoho, kdo je naprosto bezchybný. Víme přece, že kdo je bezchybný, ztrácí lidské rysy. Přitom třeba jeho Audienci mám rád.

V knize připomínáte Haškova Švejka. V čem je podle vás nadčasový?

Říkávám, že Haškův román je bible pro ateisty, protože tam lze najít odpověď na všechno. Švejk je nadčasový – a dokonce bych řekl příkladný – v tom, že svět nechce nijak měnit jako všichni ti aktivní blbci. A nejenže ho nechce měnit, ještě svým chováním důsledně kopíruje blbost světa. Každému blbovi v té jeho blbosti poklidně vymáchá čumáček.

Úvahám, co by bylo, kdyby… se dnes říká kontrafaktuální dějiny. Zkuste říci, co by se dalo či mělo podle vašeho názoru udělat ze zpětného pohledu jinak.

Mně stačí pozice pozorovatele, nic měnit nechci. Lidi, kteří pořád chtějí měnit svět, mě opravdu děsí. Devadesátá léta – ostatně stejně jako čtyřicet let komunismu – přece můžeme brát i jako dobu, kdy se každý nějak předvedl, protože k tomu najednou dostal prostor. To možná – naštěstí – postrádají dnešní mladší generace, to, že nebyly dějinami dostatečně prozkoušeny. Takže nevíme, jestli by současní dvacetiletí blbnuli na kvadrát, jestli by třeba zase ve jménu nějaké pravdy nebo ideologie byli schopni zabíjet, zavírat či ponižovat jiné.

Potkávali jsme se jako novináři, nyní se věnujete spíš literární tvorbě. Mělo snad „sametání“ pod koberec vliv na to, že jste se rozhodl odejít z novinářského světa?

Hrálo v tom jistě roli to, že jsem se vyčerpal, už mě to netěšilo. A netěšilo mě to i proto, že jsem viděl čím dál větší vystrašenost a autocenzuru, podle mého naprosto zbytečnou. To jsme zpátky u oné představy korektnosti, s níž nemůžete vlastně říci nic výrazného, silného, překvapivého, ty mantinely jsou jasně omezující a vymezující. Šéfredaktoři už také nechtějí negativně vyznívající recenze. Ptají se, proč se o těch knížkách tedy píše, když to není dobré? To je frapantní nepochopení reflexe umění. Nelze přece vytvářet dojem, že všechny knížky jsou dobré. A podobné je to v literárním světě. Nikdo vám do očí neřekne, že jste napsal špatnou knihu. Buď vás – upřímně, či neupřímně – pochválí, nebo raději mlčí, protože si to s nikým nechce rozházet. Žijeme v době zbabělého lajkování.