Upřímně řečeno není to moc šťastný krok. Nabízí se totiž otázka, proč to udělala, když i kapely, které z klasického heavy metalu vyšly, mají dnes pocit, že je třeba zvuk modernizovat (například novinka skupiny Def Leppard).

Trivium nicméně udělali pravý opak. Jejich zvuk na albu je archaický a přináší všechna klišé metalu osmdesátých let minulého století tak, jak je známe ze starých nahrávek.

Úvod desky je přitom rafinovaný. Jako intro posloužila část symfonické skladby Snøfall od norského blackmetalového autora Ihnsahna. Nijak nenaznačuje, co bude následovat, a tak musí fanoušci ještě minutu a půl po startu alba čekat na to, čím je kapela překvapí.

Obal nového alba kapely Trivium.

Obal nového alba kapely Trivium

FOTO: Warner Music

Následuje však zklamání. Trivium se chytí nejcharakterističtějších prvků klasického metalu, vyskládají je vedle sebe, přidají k nim kytarová sóla i novou techniku zpěvu Matta Heafyho. Také všechnu tu pompéznost, která uvedený žánr provází.

Jedna písnička následuje druhou, album takzvaně málo dýchá, je těžkopádné a ocenit technické finesy, které muzikanti na nahrávce předvádějí, by bylo lépe při nějaké jiné příležitosti, protože v tomto případě jsou opsané a často vlastně vykradené.

Inspirací kapele jsou klasici žánru, Iron Maiden, Black Sabbath, Dio, Judas Priest nebo Rainbow. Na Silence In The Snow ale nejsou žádné perly, které byly na dobových albech uvedených skupin a jež způsobily, že se neztratily v historii.

Novému počinu skupiny Trivium to hrozí. Nejlepší na něm je závěrečný kousek Breathe In The Flames, a to především kvůli výkonu bubeníka Mata Madira. Mimo to už se neděje nic, co by stálo za zmínku. K téhle desce se fanoušci skupiny vracet nejspíš nebudou.

Trivium: Silence In The Snow
Roadrunner/ Warner Music, 43:19

Celkové hodnocení: 45 %