Z novodobé historie českého poprocku je patrné, že Ledecký je dobrý autor. Patří k těm, kteří ctí písničku, obhajují její klasickou stavbu, znělost, melodickou linku, přehledné aranže a pokud možno pestrou instrumentaci, jestliže to nálada skladby nevyžaduje jinak. Stejně na to šel i na nové desce.

Ke skládání přistupuje jako písničkář, nikoli jako stroj na písně. Z aranží nových skladeb i z jejich instrumentace je patrné, že je prožil a napsal upřímně (to v popu není běžné). Podobné je to po textové stránce. Ledecký není vyloženě básník, ve svých textech se ale vyhýbá klišé a přitom je dostatečně romantický, sdělný a jeho jazyk je místy zvukomalebný.

Obal nového alba

Obal nového alba

FOTO: BrainZone

Své největší hity složil v 90. letech a nálada nového alba tu dobu evokuje. Nepodezírejme ho z toho, že se cíleně snažil přiblížit tehdejším časům a písničky v podstatě zopakovat, spíše jde o to, že jeho rukopis je dán a přístup k tvorbě v letech nezměnil.

Na desce Na konci duhy je několik skladeb, které mají hitové parametry (Já se vracím, Sviť, hvězdo má, Po všech těch letech, Jedno přání). Je na ní ale i pár skladeb, jejichž melodie není tak výrazná, aby byly více než jen písněmi na řadové desce (týká se to zejména konce alba).

Celkově není nicméně pochyb o tom, že Ledecký ví, jak by měla ve finální fázi písnička vypadat.

Janek Ledecký: Na konci duhy
BrainZone, 48:02

Celkové hodnocení: 65 %