Ohlas na článek od Jaroslava Kříženeckého

Knihu jsem psal poctivě

Jaroslav Kříženecký, spoluautor knihy Jitka Zelenková – Sem tam, se ohradil vůči některým jejím výrokům v tomto rozhovoru.

Uvádí, že setkání se zpěvačkou nebyla jen tři, ale sedm, a celková délka záznamů činila 10 hodin. Podle něj se k původnímu textu z roku 2010 chtěla sama vrátit a upravit ho, ale k tomu nedošlo, až teprve poté, co text o tři roky později za ni upravoval Jan Adam.

Uvádí rovněž, že její tvorbu zná velice dobře a od roku 1967, kdy sleduje českou popscénu, patří k jeho nejoblíbenějším zpěvačkám.

Proč tak dlouhou dobu?

Před pěti lety jsem slavila kulaté narozeniny. Vycházelo trojalbum Zlatá kolekce a dva moji kamarádi z vydavatelství mi řekli, že by bylo fajn, kdybych měla knižní životopis. Já se na to moc netvářila, ale přesvědčili mě a jako autora doporučili Jaroslava Kříženeckého, který již několik životopisů napsal.

Začala jsem se s ním scházet, ale nenašli jsme společnou řeč. Navíc nezná podrobně můj repertoár, neviděl spoustu mých koncertů, přitom já v té knize chtěla mít především hudební věci. Mezitím proběh křest Zlaté kolekce, oslava narozenin a bylo jasné, že knihu k výročí nestihneme.

Sešli jsme se třikrát, já odpovídala na Jaroslavovy dotazy, a on pak přišel a měl napsanou celou knihu. Namítla jsem, že jsme si určitě všechno neřekli, a on odpověděl, že to bez problémů dopsal. Výsledek nebyl dobrý a já navrhla, abychom celou věc nechali být. Nabyla jsem dojmu, že to nemá smysl.

Potom jste se k té knize ale vrátila. Proč?

Nejsem z těch, kteří chtějí mít za každou cenu napsaný životopis. Po roce se ale Jaroslav ozval s tím, že chce pokračovat. A přálo si to i vydavatelství. Celá záležitost se pak dál táhla.

Nakonec jsem souhlasila, ale s podmínkou, že přibereme ještě jednoho autora, který zná mou hudební kariéru i mě. Přemluvila jsem k tomu Honzu Adama. Nebylo to jednoduché, protože se mu pochopitelně nechtělo vstupovat do rozjetého projektu.

Zná mě však od roku 1983, zná všechny mé hudební i soukromé vazby a má fotky i články, které o mně vyšly. Byla jsem ráda, že nabídku přijal a kniha nakonec s jeho výraznou pomocí vznikla.

Jitka Zelenková vydala knihu.

Jitka Zelenková vydala knihu.

FOTO: archív J. Zelenkové - Lenka Hatašová

Vy sama články, které o vás vyšly, nemáte?

Nemám. Jednou jsem je všechny vzala a vyhodila. A fotky mám v krabici, kterou když otevřu, chaos v ní mě vyděsí a zase ji zavřu. Honza se v ní ale začal hrabat a dokázal vyndat spoustu fotek, na které jsem už dávno zapomněla.

Je v knize z vašeho života úplně všechno?

Z hudebního určitě. A pokud se ptáte na vztahy, většinou také. Vynechali jsme jen věci, které by mohly ublížit třetím osobám. Moc jich ale není.

Neustále se o vás píše, že jste dala přednost kariéře před rodinným životem. Dotýkáte se i tohoto tématu?

Snažím se vysvětlit, že jsem nedala přednost kariéře, ale že prostě miluju svou práci. Když už jsem dostala do vínku talent a možnost využít ho, není to hon za kariérou. Není povinné, aby všechny ženy byly matky a manželky. Nechápu, proč by to tak mělo být. Je to v knize rozebráno a doufám, že už mi média dají s tím věčným podsouváním pokoj.

Třeba také přestanou psát, že je vám smutno…

Proč by mi mělo být smutno? Není mi smutno! Mám tolik kamarádů, že jsem neustále obklopená lidmi. A když už jsem sama, nic mi nechybí, protože samotu ke svému životu potřebuju.

Nazpívala jste spoustu písniček, přitom býváte nejčastěji spojována s Když se narodíme, coververzí od skupiny Ricchi e poveri. Není vám to líto?

Je mi to líto, protože jsem především interpretkou balad, swingu a standardů, a tahle píseň je z úplně jiného těsta. Nemám ji ráda. V roce 1982 jsem si ji vybrala účelově do televizního pořadu Karel Gott v Lucerně a Eda Pergner mi k ní napsal krásný a nadčasový text. Supraphon ji pak vydal na singlu, na řadové album jsem ji ale nikdy nedala.

Po revoluci, kdy se mělo jít po kvalitních písničkách, však všichni hudební rozhlasoví redaktoři ten singl vyhrabali a začali ho hrát tak často, že ho někteří lidé začali považovat za můj největší hit. To je ale hluboký omyl.

Hrajete Když se narodíme na koncertech?

Jsem tak slušná, že ji pro diváky na každém koncertě připomenu. Nezpívám ji ale celou, pouze část. Moji muzikanti mi k ní připravili novou aranž a díky tomu ten kousek zazpívat snesu. Chci, aby lidé, kteří tu píseň mají rádi, nepřišli zkrátka.

Média se tedy na vašem životě podepsala naprosto zásadně?

V mém případě se ukázalo, jakou mají moc. Můj mediální obraz je naprosto zkreslený. Ve skutečnosti jsem úplně jiný člověk.

Jaký?

Celý život se zabývám kvalitní hudbou a snažím se nabízet dobré koncerty. Svůj recitál dělám od roku 1982. Byla jsem jako vokalistka u Karla Gotta a už jsem měla recitál s naším tehdy nejlepším klavíristou Rudolfem Roklem. Nikdy jsem nesázela na hity s jepičí životností. Myslím, že jsem vždy nabízela a nabízím posluchačům kvalitní repertoár, za kterým si stojím a vždy jsem připravena ho obhájit. Vždycky jsem se řídila svými pocity a vždy se mi to vyplatilo. Je to těžší cesta, ne tak efektní, ale já to tak prostě mám.

Uvedu dva příklady. V roce 1993 jsem v češtině nazpívala na album Jen pár večerů slavné jazzové a swingové evergreeny a jako jedna z prvních u nás je zpřístupnila našemu publiku. A bylo to dávno předtím, než se swing dostal do módy. Dnes ho dělá téměř každý.

Před osmi lety jsem jako první český interpret zase nazpívala slavný hit Leonarda Cohena Hallelujah, Pavel Vrba mi k němu napsal nádherný text a nikdo z médií to nezaznamenal. Když jsem tuto píseň chtěla uvést v televizi, slyšela jsem, že ji přece dělá každý.

Já prostě musím dělat jen to, co mi přináší radost. A jen tak mohu tu radost přenést na posluchače.