V Česku, kde působení ortodoxních konceptualistů skoro vyhnalo obrazy a sochy z avantgardních výstavních síní, jak dokládá třeba Chalupeckého cena v Brně, je výstava návratem zpět k obrazu a soše. Obojí je pojato nově, nicméně se smyslem pro to, co bychom nazvali kontinuitou figurativního umění.

Vystavující nejsou žádné začátečnice, naopak mezi ně patří známé osobnosti vítané organizátory všech velkých výtvarných přehlídek a nejrůznějších bienále na celém světě. Nedávno zemřelá Louise Bourgeois je dokonce superstar první velikosti. V Rudolfinu najdeme její sochy i působivé erotické scény, opěvující v mužích jejich dionýsovskou přitažlivost.

Člověk by z těchto tisků (vytvořených ve spolupráci s o půl století mladší Tracey Emin) vůbec nepoznal, že je vymyslela devětadevadesátiletá žena.

Zmíněná Tracey Emin z Velké Británie k tomu nabízí vlastní díla dokumentující ženské sebeuspokojování. A Marlene Dumas z Nizozemska přidává studie ženských aktů. Obě nově zhodnocují oblíbený motiv akvarelů Egona Schieleho a kreseb Gustava Klimta. Zajímavý je však jejich ženský pohled na téma – ostatně specifika feministické tvorby je dnes velkým tématem historiků umění.

Poměrně rozsáhlý je soubor děl Kiki Smith, Američanky narozené v Norimberku. Její sochy mají kouzlo banality a naivity obrazů Celníka Rousseaua. Pracuje ráda s gesty a pohledy, kterým přičítá stejný význam jako kdysi ve svých kompozicích Giotto. Její kresby by bylo zajímavé vidět v konfrontaci s grafikami Jiřího Anderleho z 80. let nebo s tvorbou trochu pozapomenuté české výtvarnice Petry Orieškové.

Asi nejpůsobivější osobností rudolfinské výstavy je jednapadesátiletá belgická sochařka Berlinde De Bruyckere. Auguste Rodin kdysi tvrdil, že sochař může s lidským tělem pracovat volně jako básník s verši, že smí tělo jakkoli deformovat, aby vyjádřil emoce.

De Bruyckere si je toho vědoma, ale současně nezapře, že má ateliér v Gentu poblíž kostela sv. Bavona, kde je veledílo evropského malířství – Gentský oltář bratří van Eycků. Ti dokázali zachytit i špínu za nehty Panny Marie. Autorka pracuje s až superrealistickým detailem lidských končetin, ale současně v souladu s Rodinem tělo neuvěřitelným způsobem znetvoří. Těžko se to popisuje, prostě se to musí vidět.

Fascinující je její mrtvola koně zavěšená v muzejní vitríně. Dílo z epoxidu, kovu, dřeva, železa, skla a koňské kůže je asi největším pomníkem hrůzy válek, jaký byl kdy v Belgii vytvořen.

Pro autorku je to vzpomínka na první světovou válku, na evropský masakr nebývalého rozsahu, k jehož obětem na válečném poli patřili lidé i zvířata.

Výstava Flaesh může nadchnout i popudit. Někomu bude připadat banální, jinému skandálně provokující. Ostatně každé umění je obrazem své doby a my nežijeme v epoše rozkvětu.

Nicméně pokud chcete vidět, jak malba a sochařství odrážejí realitu západní civilizace, tak je to v této době ta nejlepší výstava, jaká je v Praze k vidění.

Flaesh
Velká galerie, Rudolfinum, Praha, do 3. ledna 2016

Celkové hodnocení: 85 %