Rozdělil knihu do několika kapitol. Každou z nich věnoval určitému tématu, například hudbě, sportu, dějinným milníkům či hlavám našeho státu. Černobílé fotografie už z podstaty odkazují k něčemu archaickému a dávno minulému. Zároveň však tato forma zobrazení evokuje určitou tajemnost či neuchopitelnost. Hrubší zrno vyvolává dojem latentního mlžného oparu, který dává dění na obrázku zvláštní plasticitu.

Pro vznik takové fotografie je však důležité, aby její autor uměl chodit světem a dokázal mu porozumět. Aby byl schopen vystihnout správný moment a dostal do hledáčku vše, co tam má být a co má mít vizuální funkčnost. To Všetečka zvládá. Svým fotografiím rozumí, žije s nimi jejich příběhy a umí se vcítit do hrdinů na obrázku.

Jak by jinak mohl vytvořit tak emotivně silný snímek, který pochází ze srpna 1968, z doby sovětské okupace. Muž s tranzistorem v ruce pádí ulicí plnou štiplavě dusivého dýmu. A v patách mu vybuchuje pekelný oheň z muničních vozů. Mlčenlivý tank s trčícím pyjem hlavně představuje už jen výhružné memento.

Jak by jinak mohl vytvořit tak něžnou podobiznu mladičké Magdy Vášáryové, Markety Lazarové, která má mrazem rozpukané rty a zplihlé vlasy plné bílých zmrzlých perel ze sněhu? A její oči? Ty slibují, vyčítají i flirtují.

Všechny fotografie doprovázejí také autorovy popisky i krátké texty. Oscilují na pomezí krátkých povídek a fejetonů. Někdy vysvětlují vznik toho kterého snímku, jinde působí spíše jako mírně nostalgická vzpomínka na lidi, které potkal při toulkách s objektivem.

K publikaci můžeme přistupovat dvěma způsoby. Jeden je postaven na našem historickém exkurzu do dob dávno minulých. Druhý záměrně upozaďuje historický rozměr a soustřeďuje se jen a jen na estetickou stránku děl. Který z přístupů je ten pravý, závisí na čtenáři samotném.