Článek
V roli předkapely se představil Jakub Noha Band. Hudba, kterou hrál, oscilovala na pomezí syrového blues, melodického rocku a klasického folku. Ovšem folkové kořeny byly patrné pouze v náznacích, neboť hudbě vévodila především hutná kytarová hra Petra Bubláka. Ten připomínal Jimiho Hendrixe nejen účesem, ale i nápaditou hrou. To, jak dlouhou cestu urazil Noha od svých folkových začátků, nejlépe ukázala závěrečná Motýlí hra, která se z křehké balady proměnila v emotivní bluesovou výpověď člověka ohlížejícího se zpět.
Mirek Kemel sázel na poněkud intimnější vyznění svých skladeb. Pohrával si s jemnou nostalgií života, biblickými tématy i věčnými problémy lidského pokolení. Emoce v jeho případě jitřily především posmutnělé vzlyky akordeonu a táhlé melodie, často odkazující k hudbě romské, balkánské, židovské i folklórní.
Pokud sáhla kapela k rychlejším písním (Kohout), roztančila i rozezpívala publikum naprosto bez problémů. Nostalgické skladby, které reprezentoval především Podzim v podání Vladimíra Javorského, naopak donutily člověka zamyslet se. To platilo i pro novinky Listí či Jonáš, které se zabývaly lidskou samotou či osamělostí.
I přes vážnost témat v některých písních čišela z Kemela a jeho přátel na pódiu obyčejná čirá radost. Z hraní, z toho, že lidé chápou a tleskají, i z toho, že jim mohou muzikanti předat pozitivní energii.