Co vás v poslední době nejvíc potěšilo?

Před časem jsme vystupovali na koncertu jednoho švýcarského rádia a bylo tam čtyřicet tisíc lidí. Znělo to skvěle. Skoro se zdálo, že jsou naše písně pro tak velké prostory stvořené. Je to ale dvousečné. V halách totiž vlastně nehrajeme moc rádi, protože to ztrácí intimitu. Kvůli atmosféře máme nejradši, řekněme, středně velké koncerty.

Vyšlo vaše třetí album Surrender. Jaké máte pocity?

Konečně je venku. Ta deska byla hotová už mnoho měsíců. Na den, kdy vyjde, jsme čekali jako na smilování. Konečně se opět můžeme dívat do budoucna a začít přemýšlet o nové hudbě. Těším se, až album lidi uslyší. Je to trochu surreální cesta.

Když vyšel singl Lights, zdálo se, že jsou vaší inspirací Daft Punk a Pharrell Williams, protože trochu, zejména v úvodu, připomněl jejich Get Lucky. Je to tak?

To nás nenapadlo. Pokud je tam nějaká podobnost, je čistě náhodná. Ale řekl bych, že to je dobré znamení. Máte pravdu, v té písni je podobná nálada. Není to špatná reference. Při nahrávání obvykle nic moc neposloucháme, nicméně zrovna u této písně se ke konkrétní inspiraci přiznáváme. Nejsou to ovšem Daft Punk, ale Prince.

Proč on?

Prince byl naší inspirací od začátku kariéry. Že ho máme rádi, se projevilo už ve skladbě Beautiful Life z první desky. V Lights jde ale opravdu o vědomou a úmyslnou inspiraci. Vždy jsem byl jeho fanoušek a čekal jsem na vhodnou chvíli, kdy to zhmotnit v písni.

V jednom rozhovoru jste řekl, že je pro vás obtížnější vyjadřovat pozitivní emoce. Toto album je celkově odlehčenější než ta předchozí. Bylo pro vás proto nahrávání těžší?

To se týká jenom mě, nikoli Thea (Theo Hutchcraft, zpěvák kapely, pozn. red.). Je pro mě těžší napsat optimistickou písničku. Když skládám u piana, vycházejí mi z toho přirozeně spíš smutnější skladby. Album je ale podle mě spíš kombinace obojího. Jsou na něm radost i temné chvilky. Věřím, že se nám podaří ukázat jinou tvář. Pořád jsou to ale Hurts. Nicméně ta práce byla naopak daleko pohodovější než u minulé desky, která byla hodně temná.

Na prvním albu jste si jako hosta přizvali Kylie Minogue, na druhém hrál na piano Elton John. Proč jste tentokrát nikoho podobného neoslovili?

Nebyla tam žádná písnička, která by si o to říkala. Třeba si to příště vynahradíme a pozveme hostů víc. Uvidíme.

Zato jsou na albu ještě víc než dřív přítomné vokály ženského sboru.

Sbory nás bavily už od naší debutové desky Happiness. Nyní jsme přemýšleli o gospelu a o tom, jak sbory přirozeně vnášejí do hudby pocit radosti. Proto jsme je posílili.

Album spoluprodukoval renomovaný Stuart Price. Proč jste si vybrali jeho?

Potkali jsme ho v Londýně a byl jsem to já, kdo toužil po spolupráci s ním. Je to totiž nejmilejší člověk na světě. Je jako Jim Carrey, rozveselí vás, i když nechcete. A je to samozřejmě úžasný hudební mozek. Pomohl nám naše písničky očistit od nánosu vrstev, které jsme si oblíbili při práci na minulé desce Exile. Někdy to s tím možná trochu přeháníme a on je minimalista. Dodal našim písním přímost.

Chtěli jste tedy oproti předchozímu albu výraznou změnu?

Ano, Exile byla zvukově velmi intenzivní deska. Teď jsme se v tomto ohledu drželi zpátky.

Některé písně jako by zvaly k tanci.

Možná kousky jako Some Kind Of Heaven, Nothing Will Be Bigger Than Us. Ale zároveň jsou tam i pomalé písně a balady. Není to taneční deska. Je pestrá.

Předchozí deska Exile byla v podstatě koncepční. Jak jste postupovali tentokrát?

Dřív než cokoli jiného jsme vymysleli název Surrender. To předurčilo koncept ve smyslu svobody. Rozhodli jsme se být otevření různým stylům a vlivům. Nechtěli jsme se držet zpátky.

Co vás dřív drželo zpátky?

No víte, minulé album jsme nahrávali v malém pokoji v Manchesteru. Tentokrát jsme to museli udělat jinak, protože tehdy už jsme na konci trochu šíleli. Chtěli jsme si nahrávání užívat, ne vnímat jako těžkou práci. Chtěli jsme se tím bavit, což se minule rozhodně nedělo. Nahrávali jsme ve stísněném prostředí v Manchesteru a už to na nás příliš dopadalo, ve finále už jsme psali příliš depresivní písničky.

Nahrávali jste v několika zemích. Kde se vám tvořilo nejlépe?

V Montreux ve Švýcarsku. Nahrávali jsme ve starém opuštěném hotelu. Byli jsme tam v únoru, takže byla zima a my si v teple užívali krásný výhled na jezero. Vznikla tam třeba píseň Kaleidoscope, ze které je slyšet, že nám tam bylo dobře.