Proč se album jmenuje Babí léto?

Není to první název, o kterém jsme uvažovali. Původně se mělo jmenovat Rajské údolí, druhý zamýšlený název byl Vyznání. Potom se ale ukázalo, že vydavatelská společnost Warner Music chce album vydat v době babího léta. Protože stejně pojmenovaná písnička byla na desce a byl k ní natočený videoklip, bylo rozhodnuto.

Podle čeho vlastně názvy alb vybíráte?

Podle názvu některé písničky. A také se vždycky snažím, aby byla pojítkem mezi všemi písněmi na desce. Před třemi lety jsme vydali album Proti proudu. Nejenom že na něm byla stejnojmenná písnička, ale celou nahrávku spojoval náš životní postoj, kterým je chůze proti proudu doby, všeobecným názorům, trendům, modernímu životnímu stylu a podobně.

Když jsme u nové desky uvažovali o názvu Rajské údolí, pojítko to bylo. Mnoho lidí ve svém životě své rajské údolí hledá. Tu písničku jsem psal několik let, a když byla konečně hotová, řekl jsem si, že by jí slušel duet. Pozval jsem Dalibora Jandu, nazpívali jsme ji a mně bylo jasné, že právě proto, že jde o duet, nemůžu na ní stavět celou kapelu Kamelot. Proto jsem myšlenku na to, aby dala desce název, opustil.

FOTO: Barbora Hrdá

Vyznání je zase duet s Ilonou Csákovou.

Přesně tak, i v tomto případě se ukázalo, že bude lepší najít jiný název. Babí léto je navíc typická písnička Kamelotu. Připomíná zvuk kapely z devadesátých let, starý a poctivý. Má rovněž náladu, příběh a poselství.

Třetím hostem na albu je Petr Bende. Jak jste se pro písničku Kavčice našli?

K té skladbě se váže temná historie. Kavčice byla chajda na řece Oslavě, první bouda, kterou tam trampové postavili. Jezdila tam parta kluků a holek, kteří se rekrutovali z oddílů skautů.

Mezi nimi byli i mladí a talentovaní Jan Hlaváč a Josef Dřevikovský, oba ročník narození 1917. V roce 1941 je někdo udal za vylepování plakátů a gestapo je zatklo. Po neskutečných útrapách a věznění byli popraveni v polské Vratislavi.

Loni jsme se na jednom koncertě potkali s Petrem Bendem a on mi řekl, abych pro nás napsal nějaký duet. Já už delší dobu nosil v hlavě nápad napsat píseň jako dialog mezi Hlaváčem a Dřevikovským. Vycházel jsem při něm ze všech dochovaných materiálů a faktů. Hovořil jsem také s pamětníkem Jiřím Lizákem, ročník 1925. Hlaváče a Dřevikovského znal, kamarádil s nimi a na Oslavu s nimi jezdil trampovat.

Vyprávěl mi, že než je popravili gilotinou, lámali jim prsty a oni v nich pak neudrželi ani chleba. Má od nich z Vratislavi korespondenci a já jí a jeho vzpomínek při psaní písně využil.

S čím přistupujete ke skládání?

Vždycky mi šlo o to, aby v písničkách byly příběh, poselství, pointa a logika. Není to už dnes vždy obvyklé, spousta autorů považuje za písně bláboly, u kterých posluchač neví, která bije. Jenže já jsem starý pes, jinak psát neumím a ani nebudu. Na desce Babí léto mé skladby spojuje jakési vyznání nebo vzpomínání.

Je tam například píseň pro mou matku. Napsal jsem už melodie pro řadu žen, ale pro matku žádnou. A to jí zanedlouho bude pětasedmdesát let. A tak vznikla skladba Nad Černými Poli. Černá Pole je brněnská čtvrt, ve které jsme žili. Je to takové vzpomínání, a pro mě velmi důležitý moment na celé desce.

Chodíte stále trampovat?

Snažím se, i když spoustu času věnuju kapele a rodině. Stále však rád utíkám do přírody, do klidu, pryč od civilizace. Sednu na vlak a mířím do krajin, které znám ze svého mládí. I o tom je nová deska, při tvorbě písniček jsem vycházel sám ze sebe.

Když jsem v přírodě, vnímám ji jako to nejkrásnější, co kolem sebe máme. Nikde tam totiž nevidím umělé úsměvy lidí, kterým jde jenom o to, aby mi něco prodali, anebo tváře chlapů proškolených marketingem, kteří už vůbec neznají, jaké je to být pro lidi partnerem, ne se jim jenom snažit něco za každou cenu vnutit. Ano, deska Babí léto je i pro lidi, kteří chtějí zdrhnout do přírody, protože jim tahle novodobá morálka nic neříká.

Myslíte si, že tak uvažujete hlavně vy, vaši vrstevníci a starší?

Potkávám spoustu lidí a zdá se mi, že to napadá i mnohem mladší. Videoklip k písničce Babí léto je udělaný v retro stylu. Hrají v něm i dnešní mladí lidé, parta lidí z Frenštátu pod Radhoštěm, kterým je od sedmnácti do dvaceti let. Na natáčení jsme spolu strávili tři dny a bavili jsme se i o příběhu písně.

Říkali mi, že milují přírodu a brání se životu na internetu, notebooku, Facebooku nebo mobilním telefonu. Chápou, že tak ztrácejí čas, a jsem rád, že potkávám řadu lidí, kteří uvažují stejně. Koneckonců bylo zveřejněno již několik studií, které ukázaly, že lidé oddaní tomuto způsobu života degenerují.

Před dvěma a půl lety se vám narodil syn Max. Je na desce písnička pro něj?

Je úplně na konci a jmenuje se Anděl. Napsal jsem ji 8. února 2013, kdy se narodil. Otevřel jsem si tenkrát lahev whisky, udělal jsem si jakousi vlastní nirvanu, brnkal si na kytaru a psal texty. Nejenom že jsem při tom na Maxovu počest vypil celou lahev whisky, ale napsal jsem pro něj také písničku.

Na téhle desce je ale i píseň Ester, kterou jsem věnoval své šestileté dceři. Vznikla po určitém nátlaku její maminky, která mi tvrdila, že jsem všem svým dětem už písničku napsal, ale Esterce ne. Nechtělo se mi do toho, ale její maminka do mě tak dlouho ryla, že jsem nakonec písničku napsal.

Dopadlo to tak, že mi Esterka řekla, že ji nesmím hrát na žádném koncertě, na kterém bude, protože by se strašně styděla a měla pocit, že se na ni všichni dívají.

Kolik máte dětí?

Tomáše, Valerii, Ester a Maxíka. Tomáš a Valerie mají jiné maminky, Ester a Maxík mají stejnou.