Za jakých okolností vlastně přišla kapela Illustratosphere na svět?

Úplně na začátku byla chuť Míry Chyšky a Filipa Jelínka rozvinout hudební svět, který si objevili a rozhodli se ho popisovat. Prvotní nástin Illustratosphere je už na desce skupiny J. A. R. Homo Fankianz, kde je jednak písnička Otavo má, na jejímž konci je takové mé snivé vysoké sólo, a také opusek Chinin, což je vlastně taková obrazotvorná muzika, kterou napsali právě Mirek a Filip. Myslím si, že v roce 1998, kdy se lámaly lecjaké ledy, si kluci udělali svou hudební odnož. Já se k nim v zásadě přidal s tím, že se takříkajíc trošku proletíme.

Byl před vznikem Illustratosphere váš hudební svět popsán?

Spíš se vytvářel za jízdy. Na druhou stranu byl ale směr, kterým jsme se vydali, nenáhodný. To, že na cestě může čekat ještě něco jiného, je jedna věc, ale pokud se hudba pohybuje v oblasti not a aranží, tak se na náhodu neskládá. Není to prostě tak, že bychom plácali do kláves a nakonec z toho byla píseň. Kluci něco věděli, chtěli a hledali, a já myslím, že jsme to na už prvním albu v roce 2000 nastínili docela jasně. Na dvou deskách pak s námi Míra Chyška nebyl a my šli trochu jinou cestou. Po jeho příchodu jsme se zase vrátili na starou kolej. Na začátku každého projektu je hledání. Až když se na to člověk podívá zpětně, vypadá ta cesta čím dál tím příměji a jasněji.

FOTO: Barbora Hrdá

Proč vlastně Chyška kapelu opustil?

V době, kdy odešel, jsme byli všichni trochu přecitlivělí ze všeho možného. Z psychotropních látek, z toho, že jsme nebyli ještě tak docela vybouření a byly v nás křivdy a nezvládnuté věci. Dojmologie v krystalické podobě.

V podstatě si nemyslím, že by jakákoli jiná kapela na světě neprošla podobnými problémy. Je běžné, že se lidé mezi sebou nepohodnou. U nás došlo k tomu, že si Míra dal sám padáka, protože s námi už nechtěl být. My zareagovali tím, že přišel Jarda Friedl a udělali jsme z toho na čas skupinu novou.

Měly psychotropní látky, které jste užívali, vliv na tvorbu?

Pokusím se odpovědět trochu zeširoka, abych kromě toho, že jistě ano, dokázal zkusit trefit jak. Když máte chlápka, který napsal čtyři romány, přičemž první vznikl v totálním alkoholovém opojení, tak přestože z nějakého odhledu v tom smyslu, že někteří znalci jeho díla považují jeho recentní a střízlivé práce za lepší, on se vzhledem k tomu, jak byl tehdy emocionálně vybuzený a mlád, ke svému prvnímu dílu vztahuje daleko hlouběji než k dalším. Jsou v tom i strachy, že už to není ono, že už není zblázněný. Třeba z toho důvodu, že si představuje, že otevřel vrátka k něčemu, co lidi dostává za hranici běžného uvažování. Z logiky věci neplatí, že něco, co je za hranicí uvažování, je někde dál. Může to být klidně i blíž.

Ostatní jej upomínají na neoddiskutovatelnou kvalitu jeho prvotiny, ale on si je jist, že v současu daleko přesněji věděl, co dělá. Že nedomýšlel a přeháněl, a jen teď méně trefuje dobu a méně překvapuje. No, rozhodně jsme se v těch časech velice intenzivně zabývali sami sebou. Takže odpovědět na tvou otázku je obtížné. A dvojaké.

Já to mám tak, že bych chtěl říct, že bychom to bez nich neudělali, ale stejně tak vím, že je to úplná hovadina. Co se stalo, stalo se, a možná, že se měničům vědomí dává daleko větší přidaná hodnota, než jakou ve skutečnosti mají. Spousta nadaných lidí udělala skvělou práci na drogách i bez drog, a spousta zfetovaných i zcela střízlivých lidí neudělala nikdy nic, protože nemá k dané věci talent, odvahu nebo morálku.

Vtipně jsem nedávno někde v rádiu slyšel naše písně Němá éra a B’Artagnan těsně za sebou. A kupodivu mnoho významných rozdílů, krom strukturálních, jsem vlastně nenašel. Až jsem se sám podivil.

Rád bych se někdy dopátral toho, jak to vlastně celé je. Myslím ale, že to není v silách žádného člověka na téhle planetě. Budeme si muset udělat názor a počkat na vševědoucnějšího sekáče, který to ve finále, existujeli, nějakým způsobem rozštípne.

Jaká ta doba byla?

Vzpomínáme na ni. Když jsme dobře naladěni, vesele si vykládáme historky, které byly opravdu bláznivé, anebo se jen tak pousmíváme a opravdu nechápeme, jak jsme mohli s jedním kopákem strávit čtyři dny. Je to legrace typu buďme rádi, že jsme to přežili, že je to za námi a že jsme si tenkrát pěkně zabláznili. Anebo nám to zrovna moc nejde, uvědomujeme si, že stárneme, a ochromí nás pocit studu z toho, jak jsme mohli v tak čistém sebeklamu promrhat tolik času. Záleží na náladě.

FOTO: Barbora Hrdá

Jak dnes prožíváte koncerty a hudbu vůbec?

Vybudíme se skrz trému z toho, že musíme vylézt před lidi. Prvních pár not máme mazaně připravených tak, že je to vlastně volná tvorba a my si přitom zvykáme na prostor, zvuk i sami na sebe. Jakmile tím projdeme a začneme hrát písně, už jsme ukotveni. Pak už jen musíme být duchem zcela přítomni, to je alfa. A omegou je ovládat nástroj. Když se nám hraje dobře, strašně rychle to uteče.

Těžištěm našeho soužití je pódium. Na něm tvoříme, stavíme a stáváme se tělesem, které vyluzuje jeden celý zvuk. Když všichni cítíme, že táhneme za jeden provaz a že vlastně letíme velmi blízko sebe, bezpečně stejným směrem, blíží se to slasti.

V podstatě jsem si jist, že pro nás má hudba tak zásadní roli, že kdyby nebyla, asi bychom se s kluky z kapely tolik nevídali a tolik si nevolali. Hudba a její hraní a skládání jsou tím nejsilnějším tmelem, který mezi sebou máme. Jsou společným jazykem i hlavním tématem.

Odehráli jste také nějaké špatné koncerty?

Ano, pár totálně blbých také bylo. Kvůli špatnému zvuku, dekoncentraci a sem tam i lidem. Koncertům, které se nepovedou, říkáme dříví. Dají se přirovnat k práci, jak o ní mluví lidé, když je nebaví. Jsme naštvaní, smutní a otrávení. Když se koncert nevede, máme pocit, že trvá roky a ještě musíme při vší té trapnosti stát před lidmi a předstírat, že je všechno v pořádku, protože oni nejsou zvědaví na to, že se mi z toho chce plakat.

Nejvíce koncertů je lehce nadprůměrných, kdy odevzdáme všechno, co u sebe máme, jakkoli toho mnoho od hudby nedostaneme – samé polodrahokamy, rubín žádný.

Jak budou koncerty na nadcházejícím turné vypadat?

Bude to průřez naší tvorbou s těžištěm v nejnovější práci. A zahrajeme i nějaké skladby, které jsme dlouho nehráli.

Bude další deska Illustratosphere?

Chce být, musí být, už se na nás těší. Mluvíme o ní a tu a tam ji zaslechneme. Začínáme skládat, některé věci nám zbyly z loňska. Navíc budeme příští rok méně hrát a více tvořit, jak jsme si naplánovali.