Je album Rattle That Lock největším hudebním dobrodružstvím vaší kariéry?

Nemůžu říct, jestli je nejdobrodružnější, to je na jiných. Je ale určitě živější než minulé On An Island z roku 2006. Může to souviset s mým současným životem. Bydlím teď v Brightonu, kde se toho hodně děje. Je tam hodně lidí a života. Na On An Island jsem byl velmi venkovský.

Mohlo to mou novou hudbu ovlivnit, ale nebylo to vědomé vykročení tím směrem. Neřekl jsem si, že naschvál složím svižnější písničky. Ale jsou trochu rychlejší než ostatní, které jsem předtím tvořil.

Užíval jste si práci na albu? Přece jen vznikalo poměrně dlouho.

V určitý moment se rozhodnete, že pracujete na albu. Předtím několik let pracujete na malých kouscích a dáváte je k sobě. Sedíte a brnkáte si, vylepšujete to. V jeden moment si ale stanovíte nikoli termín, ale cíl, a začnete opravdu pracovat na desce. Ten moment nastal před pár lety, ačkoli několik písní už bylo napsaných předtím.

Od minulého alba uplynulo devět let, trochu se to vyvinulo, ale mezitím se odehrával rušný život. Má žena Polly píše knihy, máme děti, o které je třeba se starat, a já nejsem už ve stavu přirozeně proudících mladických ambicí, které by převládly a sobecky vše ostatní odsunuly stranou. Takže je to dnes jiné.

Jak ovlivnilo dědictví Pink Floyd vaši novou nahrávku?

Odkaz není vědomý. Je to má součást i součást zvuku alba. A je to zvuk, který mám rád. Jistě je v mé nové tvorbě velký vliv Pink Floyd, ale není v ní přehnaný respekt k představě, že by to mělo znít úplně stejně, nebo úplně jinak. Prostě pracuju na čemkoliv, co přijde, a zní to skvěle.

Album má své jednotící téma. Jaké je?

Je to volné téma, které jím prochází. Je to zachycení dne, příběh dne. Je to album o tom, co všechno můžete během dne dělat nebo na co můžete myslet. I když je to volné téma, pomohlo mi soustředit se na to, čeho jsem chtěl dosáhnout. Bylo čeho se držet.

Nedá se říct, že je to album o mně, protože hodně textů napsala Polly, a my nejsme jedna osoba. Jsme dva lidé a ona se tentokrát cítila svobodnější. Psala písně, které pocházejí od ní. Dřív si myslela, že by se měla snažit psát o tom, co si myslím. Snažila se při psaní stát se mnou. Protože se už dnes na většině věcí shodneme a věříme podobným věcem, nebylo to tak těžké.

 David Gilmour vydává své čtvrté sólové album.

David Gilmour vydává své čtvrté sólové album.

FOTO: Sony Music

Polly Samsonová napsala pět textů. Jak spolupráce s ní fungovala?

U mě to zpravidla začíná u hudby, a tak jsem většinou Polly zahrál, co jsem složil. Přišla do studia, poslechla si to a potom mi řekla, co se jí líbí. To jsem jí pak nahrál na telefon, aby to mohla poslouchat ve sluchátkách a aby mohla přidat text.

O čem je titulní píseň Rattle That Lock?

Text té písně je od Polly. Je velký fanoušek Ztraceného ráje Johna Miltona a její nadšení se odráží v knize The Kindness, kterou nedávno vydala. Odráží se i v této písni. Je proti apatii, o boji proti tomu, o čem si myslíte, že je špatně v tomto politiky čím dál víc ovládaném státě, ve kterém žijeme a jenž nás obírá o naše svobody. Je to píseň o tom, o kolik se budete cítit lépe, když se těm věcem postavíte, bez ohledu na to, jestli vůbec uspějete.

Na jaké nástroje na albu hrajete?

Docela dost na piano, baskytaru, kytaru i klávesy. Nejsem moc dobrý klávesista, ale když to trochu pokazíte, díky moderním technologiím se můžete opravit. Studiové technologie, které dnes užíváme, jsou úžasná věc.

Není pro mě důležité zkoušet nové nástroje, ale jsou chvíle, kdy něco chci, a chci to hned. Pak prostě jdu a zkusím to nahrát sám. Dělám to až příliš často. Měl bych tomu dát čas a najít si na to lepšího experta.

Jaké jste při nahrávání použil kytary?

Možná si myslíte, že přemýšlením nad tím, jakou kytaru pro kterou píseň vyberu, trávím hodně času. Ale já jen nějakou popadnu, řeknu si, že to půjde, a použiju ji. Třeba intro alba jsem nahrál s mou Gibson Les Paul goldtop.

Ovlivňuje výběr kytary způsob, jakým hrajete?

Trochu ano, Gibson vás nasměruje k blues spíš než Fender. Není to ale jasně dané. Jednu kytaru si zkrátka vyberete a hrajete. Kolem toho, jak dosáhnout určitého zvuku, se hodně nadělá, ale devadesát procent je v prstech a ve způsobu, jakým hrajete. Někdy je to anomálie v načasování mezi pravou a levou rukou nebo něco, co vás lehce odliší. Třeba způsob, jakým brnkáte na struny. Můžu jít do jakéhokoli hudebního obchodu, vybrat perfektní kytaru, zesilovač, pár pedálů, ale pořád budu znít přesně jako já. S vybavením se moc nadělá. Jasně, chcete mít pěkný, silný a dobrý zesilovač, krásnou kytaru, ale stejně je to především v prstech.

Odhalí nové album vaši jinou tvář?

Dovolil jsem si dát dohromady naprosto odlišné písně. Na albu jsou chvíle, kdy si říkáte, jestli opravdu můžete dát mezi hardrockovou písničku a krásnou pomalou instrumentálku něco tak evidentně ovlivněného jazzem? Posloucháte to a zdá se vám to trochu divné. Ale je to všechno provázané mým hlasem a kytarou. To je síla, která ty různé prvky svazuje. Na albu jsou rozmanitější zvuky, než byste ode mě čekali.

Vyrážíte na koncertní turné k albu. Pořád vás vzrušuje živé hraní?

Vzrušení, trocha nervů a trocha hrůzy. Bude stejná zábava jako minule? To všechno se mi honí hlavou, když vyrážím na turné. A ptám se také, jestli na to nejsem příliš starý.

Ale myslím si, že to bude zábava a také v něčem jednodušší. Opravdu se na koncerty s novým albem těším.