Lollapalooza je původně americký festival, který v roce 1991 vymyslel Perry Farrell, zpěvák skupiny Janeʼs Addiction. Až do letošního roku se konal, s patřičnou dávkou slávy, pouze v Severní a Jižní Americe.

Letos se poprvé přestěhoval do Evropy. Jeho hostitelem se ve dnech 12. a 13. září stal Berlín a tamní pořadatelé akci v prvním dni podcenili.

Špatný odhad

Lollapalooza byla předem vyprodaná. Areál Tempelhof, respektive jeho část pro festival vyčleněná, sice pětačtyřicet tisíc lidí pojala, ale všude byla hlava na hlavě, nebylo si v podstatě kam sednout, pokud jste si hrcli na zem, pak do vás neustále kopali kolemjdoucí, a při vystoupení Macklemorea & Ryana Lewise se ti, kteří přišli pozdě, do malého prostoru pod pódiem nedostali a musel se mačkat u stánků s občerstvením.

Ačkoliv tato situace je pro berlínskou Lollapaloozu typická. Všude jsou fronty. U vstupu, u stánků s jídlem, u toalet. Pořadatelé navíc využívají snadno zneužitelný systém pásků na ruku, které si musí příchozí nabít libovolnou částkou a potom věřit, že když mu prodejci budou z čidla umístěného v plastové části pásku peníze odečítat, budou poctiví.

Autor tohoto článku ovšem na vlastní kůži okusil, že ne všichni poctiví jsou. Přišel o dvanáct eur, která při nějaké transakci z konta na pásku zmizela.

Mimochodem, pokud jste v sobotu na Lollapalooze potřebovali nutně na toaletu, než vystát půlhodinovou frontu, bylo lepší učinit potřebu u plotu. Zprvu toho využívali jenom muži, v podvečer se k nim hojně přidaly i dívky.

Jediná místa, kde fronta není, případně je menší, jsou stánky s pitím. A pokud jde o čas, kdy fronty konečně opadly, pak až v okamžiku, kdy festival pomalu končil, tedy někdy v době dohrávání setů hlavních sobotních hvězd. Návštěvník s obvyklými potřebami tedy logicky musel část programu na Lollapalooze poslouchat z front. Na jídlo se totiž stálo i dvě hodiny.

Znamenití FFS

Lollapalooza nicméně měla představit především hudební vystoupení. V sobotu k tomu nejlepším patřil set FFS, sdružení, v němž se sešli skotští Franz Ferdinand s legendární americkou rockovou skupinou Sparks. Jejich splynutí bylo svěží, jejich skladby, ať už napsané speciálně pro společné album, anebo vzaté z repertoáru jedné ze zúčastněných kapel, byly nápadité, zábavné a skvěle odehrané i zazpívané.

Povedený byl i set skotských Chvrches. Rozjížděl se sice pomalu, pozvolna, ale ve své druhé části byl synthpop této formace, vedené pěvecky přesvědčivou a vizuálně přitažlivou Lauren Mayberryovou, až strhující.

Chvrches hráli v červenci v Praze.

Chvrches hráli v červenci 2013 v Praze.

FOTO: Universal Music

Takový James Bay, momentálně velmi ceněný britský písničkář, byl autorsky i interpretačně úctyhodný ve svých skladbách, méně už v dlouhých pauzách mezi nimi.

Podobně to bylo s americkými Macklemore & Ryan Lewis. I když živý koncert ukázal, že kouzlo jejich písniček je pouze v rytmu. Ve zpěvu sotva, melodie se naživo příliš nekonaly, protože Macklemore je především rapper, a tak byl koncertní set uměle povyšován kýčovitým vizuálním ztvárněním. Macklemore během něho poděkoval Němcům za to, že přijímají syrské uprchlíky.

Grammy za objev roku získala na 56. ročníku hudebních cen americká dvojice rapperů Macklemore & Ryan Lewis.

Grammy za objev roku získala na 56. ročníku hudebních cen americká dvojice rapperů Macklemore & Ryan Lewis.

FOTO: Lucy Nicholson, Reuters

Proti nim hráli na jiné scéně britští The Libertines a působili přinejmenším velice unaveným dojmem. Jejich výkon byl nejistý, nepřesný a v zásadě nezajímavý, byť mají v repertoáru několik hezkých syrových rockových písniček. Co ale s nimi, když je naživo nebyli muzikanti schopni uspokojivě interpretovat.

Velmi dobré vystoupení absolvovala v Berlíně usazená poprocková kapela Mighty Oaks, v jejímž čele stojí Američan Ian Hooper a Ital Claudio Donzelli. Ti dva dovedou napsat a prezentovat poměrně chytlavé a současně aranžérsky chytré a nevtíravé skladby. Londýnská elektropopová parta Hot Chip měla špatný rozjezd a zpočátku i velmi nevydařený zvuk. Na konci setu už ale dokázala fanoušky roztančit.

Mighty Oaks
FOTO: Universal Music

Na Lollapalooze se hraje na pěti vedle sebe postavených pódiích, takže je obvyklé, že jedna produkce ruší druhou. Když pak ještě tohle všechno posloucháte z nějaké dobrovolně vybrané fronty, je to docela neradostné.