Ta současná nazvaná Má vlast je rozsahem větší. Soustředí více než 750 obrazů a kreseb, které divák najde v Jízdárně Pražského hradu a v Galerii s. v. u. Mánes Diamant v centru Prahy. Je to úctyhodný přehled. Výběru exponátů se ujal historik umění Michael Zachař a výtvarník Ivan Exner, předseda Mánesa.

Zachař je renomovaný odborník na krajinářství konce 19. a začátku 20. století, kdy se Čechy a Morava mohly pochlubit výraznými malířskými osobnostmi, jejichž dílo je dodnes divácky atraktivní i pro ty, kteří jinak do výstavních síní moc nechodí.

Pojmy jako Mařákova krajinářská škola na pražské Akademii výtvarných umění, Kameničky Antonína Slavíčka nebo melancholická Černá jezera Jana Preislera se staly součástí obecného povědomí.

Antonín Hudeček: Koupaní

Antonín Hudeček: Koupaní

FOTO: Repro kagalog výstavy

Této klasice je Zachařovou zásluhou věnována větší část výstavy. Návštěvník na ní najde mistrovské kusy české malby zapůjčené ze státních galerií i méně známá díla ze soukromých sbírek. Díla nepompézní a neokázalá, ale hluboce prožitá.

Vše je uspořádáno s citem pro kvalitu i uměleckohistorický význam. Velikáni typu Adolfa Kosárka, Antonína Chittusiho, Julia Mařáka, Antonína Slavíčka jsou představeni vedle svých vrstevníků a nejednou díky podobnému srovnání zaujmou autoři, kteří dosud stáli v pozadí zájmu. Za všechny připomeňme třeba Gustava Macouna.

Tvůrci pracující v duchu realismu, impresionismu a secese jsou tak v Jízdárně představeni jako velikáni zlatého věku české krajinomalby. Působivá je i imitace výstavy spolku Mánes v kulisách, který by pro něj před sto lety připravil architekt Jan Kotěra.

Druhá část výstavy je věnována krajinomalbě v dílech moderních výtvarníků, zejména kubistů, surrealistů nebo imaginativních umělců typu Zrzavého a Šímy. Představuje zejména tvůrce, kteří patřili ke spolku Mánes.

Josef Ullmann: Nocturno

Josef Ullmann: Nocturno

FOTO: Peter Kováč, Právo

V tomto oddílu výstava působí trochu jako uměleckohistorická improvizace. Divákům jsou nicméně zajímavě nabídnuty vedle chronologického přehledu tvůrčí paralely, které spojují třeba současníka Františka Hodonského s klasikem Juliem Mařákem a v nichž obdobné motivy a pohledy na krajinu jsou zpracovány jinými stylistickými prostředky.

Na výběru je znát, že se Zachař i Exner snaží manifestovat především kontinuitu české krajinářské tradice a z tohoto úhlu také přistupovali k výběru obrazů. Možná si za to oba vyslouží nálepku konzervativců, ale právě v této době nejistoty a celoevropské paniky lze vysoce ocenit, že připravili výstavu, pro kterou vlastenectví není prázdným pojmem.

Ivan Exner: Zarostlá tančírna

Ivan Exner: Zarostlá tančírna

FOTO: Repro kagalog výstavy

O Zachařovi je navíc známo, že ho baví malířství stejně jako hudba. Má vlast v jeho pojetí se tak stává barevnou symfonickou básní o české krajině, výtvarnou paralelou ke Smetanově Mé vlasti.

Jízdárna Pražského hradu není pro takto rozsáhlou výstavu s obrovským počtem exponátů právě ideální. Pokud přijdou davy lidí, moc prostoru k vnímání obrazů si neužijí. Mnohem lépe by vyzněla v prosvětlených prostorách výstavní síně Mánes. O tuto budovu však spolek Mánes přišel při divoké privatizaci bývalého Českého fondu výtvarných umění.

Má vlast – pocta české krajinomalbě
Jízdárna Pražského hradu a Galerie Diamant, do 1. listopadu

Celkové hodnocení: 80 %