Tvrdíte, že vás muzikál nikdy nelákal. Znamená to, že jste ho ani moc nesledoval?

Muzikálu jsem neunikl, už proto, že mě vždy zajímala historie populární i vážné hudby. Znal jsem samozřejmě West Side Story, Jesus Christ Superstar anebo Hair. Ale nikdy jsem sám sebe nepokládal za člověka, který by měl napsat muzikál. Dokázal jsem si představit, že někdo udělá muzikál, ve kterém použije moje písně, ale věděl jsem, že pokud někdo takový přijde, tak to nechám na něm a nebudu mu do toho mluvit.

Tým režiséra Jána Ďurovčíka a producenta Michala Kocourka, který se toho chopil, má s muzikálem velké zkušenosti, takže měl zcela mou důvěru. Oni do toho šli samostatně a potřebovali jen ty mé písničky.

Muzikál Atlantida ale vaše písně posunul do jiných souvislostí. Jsou i pro vás nové?

Samozřejmě. Jsem překvapený, jaké písničky jsem to vlastně napsal. Janko Ďurovčík je cítí jevištně, některé baladické písně inscenuje velmi dynamicky, jiné rozvíjí dialogicky. Totéž platí o aranžích, a mě to baví mnohem víc, než kdyby je udělali přesně podle mých původních představ, anebo podle nahrávek. Moment překvapení v tom hraje velmi příjemnou roli.

Navíc se k nim dostane úplně jiná generace, která si je objevuje…

Přesně tak! Je pro mě hrozně důležité, že je zpívá úplně jiná generace a přitom to nezní hloupě. Písnička z osmdesátých let dává mladým interpretům smysl a zní jim současně. Pokud se jim má muzika líbí, bere mě to ze všeho nejvíc.