V roce 1974 byl jmenován národním umělcem, což mu pomohlo, aby zůstal profesorem na pražské Akademii výtvarných umění, ale v očích těch, které normalizace zahnala do podzemí, si vysloužil posměšky. Byl to však Souček, kdo na škole zachoval kontinuitu tradice moderní české malby a inspiroval expresivní figuraci nastupující české malířské generace.

Jeho výtvarné začátky jsou spojeny s legendární Skupinou 42, jejíž program formulovali Jindřich Chalupecký a také Jiří Kotalík, bývalý ředitel Národní galerie, Součkův dlouholetý přítel a autor jeho nejlepší monografie.

Svět, v němž žijeme, spojoval Karel Souček s periférií velkoměsta a s obyčejnými hrdiny všedního dne. Naplňoval tak Chalupeckého vizi: „Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme.“

Barvy Součkových obrazů byly vždy potemnělé a zemité a způsob malování v počátku připomíná raný styl Vincenta van Gogha. Jen slavné Jedlíky brambor nahradily matky s dětmi, penzisté, lidé v čekárnách či samotáři v kavárnách.

S odstupem čtvrt století nám bez kádrových hodnocení zůstal Souček jako umělec

Malíř vyšel z toho, co důvěrně znal – z chudých poměrů na Kladensku. Vyučil se lakýrníkem a malířem pokojů, pracoval pár let jako řemeslník a k výtvarnému umění se dostal až dodatečně. Od počátku však jeho učitel Vilém Nowak oceňoval jeho přirozený talent.

Výstava, připravená historikem umění Pavlem Štěpánkem, představuje Součkovy uzavřené malířské cykly, vytvářené od roku 1940. Často se vracel k motivu výkladních skříní a kaváren, lidí putujících městem, k rodině a mateřství, milencům a kavárnám, a také k donu Quijotovi de la Mancha, kterého si jako hrdinu oblíbil. Vytvořil dokonce ilustrace pro Cervantesův román, ale nikdy knižně nevyšly.

Zajímavé a prakticky neznámé jsou na výstavě zastoupené náboženské motivy: Souček maloval utrpení Krista jako metaforu a symbol.

Asi nejzajímavější z vybraných maleb jsou obrazy, kdy Souček pro sebe v 60. letech objevil Paříž. Jeho paleta se tehdy projasnila, ale vždy to byly barevné tahy širokým štětcem na tmavém základě, což trochu připomene princip české barokní malby. Paříž se Součkovi stala podnětem k obrazům téměř abstraktním, ale v jeho případě v nich vždy objevíte konkrétní motiv. Protože motiv byl pro něj pokaždé inspirací.

Chebská výstava nabízí desítky obrazů, které patří ke zlatému fondu českého umění 40., 50. a 60. let. Souček byl osobitý a nezaměnitelný. Nicméně protože v našich dějinách umění rádi hledáme paralely se Západem, bylo by zajímavé hledat obdoby v expresivním poválečném umění, jak ho třeba v Anglii představovaly portréty a zákoutí velkoměsta Franka Auerbacha, dnes velice oceňovaného malíře.

Souček zemřel v roce 1982, takže nezažil polistopadovou dobu, kdy se jeho obrazy stěhovaly ze stálých expozic galerií do depozitářů. S odstupem čtvrt století nám bez kádrových hodnocení zůstal Souček jako umělec. A chebská výstava dokládá, že to byl malíř vskutku výborný. V New Yorku ani v Bruselu se kdysi nemýlili.

Celkové hodnocení 80 %