Patti Smith se nepokusila písně přearanžovat, dát jim soudobější zvuk, protože to ani nepotřebují. Některé byly dobově poplatné, což platí zejména o Kimberly a Redondo Beach ovlivněné reggae a garážovým rockem, ale nevadilo to, protože to repertoár ukotvilo a ukázalo, jak je zbytek materiálu na desce nadčasový. A naživo ještě více vynikla básnická síla textů zabývajících se klíčovými aspekty života, tedy svobodou a smrtí.

Stejně jako na desce byly i nanaživo nejsilnější rozsáhlé kompozice. Mimořádné byly především rozsáhlé kompozice Birdland a Land s vtipně zakomponovanými rock´n´rollem Land of a Thousand Dances a Van Morrisonovou Glorií, která desku otevřela. Ve volném pojetí rozvíjeného jamu je cítit vliv naléhavých a temných projektů producenta Johna Calea, což je zřetelné i ve výrazné roli klavíru, ale taky rozsáhlých kompozic The Doors, což není ani tam překvapivé – když Patti uváděla řízné Break It Up napsané s Tomem Verlainem, řekla, že píseň je věnovaná Jimu Morrisonovi, o Prométheovi uvězněném v mramoru, z něhož chce tento Michelangelův otrok uniknout.

O poslední písni Elegie napsané se zesnulým kytaristou Blue Öyster Cult Allenem Lanierem řekla, že je věnovaná Jimi Hendrixovi, i když v ní jmenovala i další lidi, kteří jí byli blízcí nebo ji nějak ovlivnili a už odešli, jako byli Janis Joplin, Brian Jones, Jim Morrison, Lou Reed, Ramones, Johnny Thunders nebo Joe Strummer, ale také Amy Winehousová a fotograf Robert Mapplethorpe, který ji vyfotil na obal.

Koncert prokázal, že Horses je nadčasové dílo, které nijak nezestárlo, protože je to dokonale vystavěný meisterstück, těžké kompozice se střídaly s uvolněnějšími, aby se poselství těch závažnějších podtržené odkazy na Bibli zaryla hluboko pod kůži do masa. A autorka se dokázala vyvarovat opakování, každá skladba je jiná. Jen projev hlavní protagonistky byl drsnější, věk se na hlase nutně projevil - Patti občas působila jako stará zaříkávačka, ale ve většině písní to nevadilo.

Přetrvávající ohromná působivost tvorby Patti Smith je obdivuhodná, potvrzuje její výjimečnost, současně ale také – což už je smutnější – ukazuje, že rock a populární hudba se vyčerpaly, protože mnoho tak výrazných osobností se po ní už neobjevilo.

Protože album je přece jen relativně krátké, tak jej Patti doplnila dalšími písněmi. Snažila se dojem nerozmělnit a podpořit vyznění koncertu. Volila proto písně, které ukázaly, jak se se ztrátami blízkých a vzorů těžko vyrovnává. Když zazněl hit Because the Night, uvedla, že jej věnovala svému muži, zesnulému Fredovi Sonic Smithovi. Další skladbu Summer Cannibals z alba Gone Again dokonce spolu složili. Její volba však měla ještě jeden důvod – a tím byl refrén. Skladbu Patti, která se celou dobu snažila ukázat na důležitost svobody, zařadila za píseň Privilege s refrénem Set Me Free. V Summer Cannibals se totiž zpívá People Have the Power, takže tu svobodu lze získat.

Když ale nechala Patti Smith kapelu hrát covery Velvet Underground, aby odhalila další z vlivů, které na ni působily, napětí opadlo. Naštěstí se v závěru vrátilo, k čemu přispěla především zničující coververze My Generation od The Who, ukazující, že označení kmotra punku si zaslouží, i když se sama považuje především za básnířku. Podaná byla s ohromující energií a drivem i vztekem – v závěru přešla v divokou sonickou tříšť zvuku, když Patti Smith vyrvala kytaře všechny struny, což byl pochopitelně konec.

Celkové hodnocení: 90 %