Michie používá poměrně dost „provařený“ způsob vyprávění, který v současnosti volí značná část mystických autorů. Pravidelně střídá dvě časové roviny - jedna se odehrává v současnosti, druhá v minulosti - konkrétně před šedesáti lety v Tibetu. Není překvapením, že roviny se na konci propojí.

V Tibetu sledujeme napínavý a nerovný boj dospívajícího mnicha Tändzina, jeho bratra a jejich duchovního mistra s čínskými vojáky, kteří terorizují a ponižují obyvatelstvo. Chlapec si ze začátku ani neumí představit, jak důležitou misi musí splnit. Odnést do bezpečí nejvzácnější buddhistické svitky. Cestou narážejí na dobré vesničany i kruté vojáky, zápasí s přírodními živly, lezou do jeskyní, trpí nedostatkem vybavení, dopravních možností, peněz i potravin. Naštěstí umějí meditovat a najít vnitřní sílu, která byla a dodnes je v Tibetu hodně potřeba.

V druhé rovině, která má bohužel slabší úroveň, sledujeme současného vědce Matta, který se má kvůli úžasné kariéře přestěhovat z Anglie do L.A., jenže nemá dobrý pocit, když musí nutit k přestěhování i snoubenku. Autor nejdříve servíruje poměrně nudné popisy toho, jak se oba milují a sklouzne i ke klišé typu „nespoutaná vášeň“, později popisy toho, jak se hádají a poměrně nezajímavě se šťourá v hrdinově zmatených pocitech.

Problémy bohatého synka

Druhá rovina příběh vlastně jen natahuje - už z podstaty věci čtenáře těžko nadchne nimrání se v problémech bohatého západního rozmazlence, když mniši v horách bojují o zachování své starobylé kultury a holý život.

Michie je autor šikovný a poněkud mystický, tak trochu pohádkář. Nechává ošklivé staré ženy, které náhodně potkáváme v horách, nahlédnout do budoucnosti a citovat věty starých mistrů, které úplně „náhodou“ přesně popisují to, co se mnichovi za chvíli stane. A současný vědec se zase ukazuje jako možná „reinkarnace“ mníška, jenž v 50. letech zahynul. Postavu vědce potřeboval autor k tomu, aby upozornil na fascinující souvislost buddhismu s moderní vědou, což ovšem není nic nového.

Michie píše milou pop literaturu, která se má zalíbit. Zůstává otázkou, zda je to skutečně to nejlepší pozadí pro předávání nepochybně hlubokých a hodnotných myšlenek, které si autor vypůjčuje od buddhistických filozofů. Ale i předávání takto důležitých poselství v příběhu může být uměním svého druhu. Jen dodejme, že tato forma není nejvhodnější pro intelektuály či zkušené buddhisty, kterým knížka chvílemi může připadat maličko polopatická a nudná.

Celkové hodnocení: 65 %