Musím začít otázkou kamaráda: Ten Vondruška musí mít nějakou dílnu. Jen letos vám vyšly tři nové knihy.

Kamarádovi bych odpověděl oblíbenou replikou z filmu Jak utopit doktora Mráčka. Tam dívka říká jednomu frajerovi, když se vrhá do vody: Ty ale válíš! A on na půl úst odpoví: Normál! Byl totiž vodník.

S jakými pocity jste dopsal dvacátý příběh prokurátora Oldřicha z Chlumu?

Nezastírám, že s trochou dojetí. Už když jsem tenhle příběh připravoval, tak jsem trochu bilancoval. První příběh s tímhle rytířem jsem totiž vydal, ještě pod pseudonymem Jan Alenský, před jednadvaceti lety. To je více než průměrné české manželství.

Podařilo se, aby česká historická detektivka mohla v sérii být převedena do němčiny či angličtiny? Kdysi jsme se o tom bavili jako o možném snu.

V příštím roce by mělo v Německu vyjít Tajemství abatyše z Assisi. Ten samý titul byl přeložený do perfektní američtiny, ale zatím se nikdo za oceánem nenašel, kdo by ho vydal. Na naši literaturu tam totiž hledí s velkým despektem, pokud autor není zrovna Hašek nebo Havel. Pak ještě znají Jágra. Tím kulturní přehled Američanů o nás končí.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Proč jste se rozhodl napsat knihu Oldřich z Chlumu, román a skutečnost?

Tahle literární postava má mnoho příznivců odchovaných televizními seriály, kteří mne začali trápit dotazy, v jakém historickém sledu se příběhy odehrávají. Jiní si zase začali sestavovat přehledy jednajících postav a snadno zjistili, že mi tu a tam unikl drobný detail, týkající se například časového sledu. Tak dlouho jsem tyhle detaily ladil, až jsem si řekl, že se o ně rozdělím s čtenáři. Hlavním obsahem knihy jsou ovšem čtyři detektivní příběhy, které pokrývají dosud nezmapovaná období života Oldřicha z Chlumu.

Jeho rozhodování je vaše představa o středověké spravedlnosti, nebo něco víc?

O skutečném myšlení našich předků toho víme velmi málo. Musíme se snažit vcítit do jejich chování podle dikce pramenů. A ty jsou hodně torzovité. Kdo studuje středověk, ví, o čem hovořím. Stejné je to se spravedlností. Zákony jsou jedna věc, ale jejich uplatnění v praxi druhá. Podle ojedinělých zmínek jsem si utvořil jistou představu a tu se snažím ve svých knihách zobrazovat.

Naši předkové se k sobě chovali mnohem poctivěji, myslím v tom smyslu, že nebyli pokrytci a věci nazývali pravými jmény. Jinak by prostě přežít nemohli. Trest má být trestem a odpuštění odpuštěním.

Po Přemyslovcích jste se pustil do Husitské epopeje. V části Za časů hejtmana Jana Žižky jste se věnoval spíš dobové společnosti než jemu samotnému. Proč?

Celá má rozsáhlá sága vypráví o době a lidech, kteří v ní žili. Nemíním nikoho glorifikovat, už proto, že to s oblibou dělají dnešní média. Nemluvím jen o středověku, ale obecně o pohledu na společnost.

Myslíte si, že postavy Husa a Žižky společnost inspirují, nebo spíš rozdělují? Mám pocit, že se rekatolizace v tomto smyslu nadmíru povedla.

Rekatolizace se naprosto nepovedla. Kolik máme u nás věřících? Pobavilo mě, že vláda chce vyhlásit státním svátkem Velký pátek, ale když dělala televize anketu, zda veřejnost ví, co se toho dne stalo, nevěděl to z dotazovaných nikdo. Tak jaká rekatolizace?

To, že se lidé dívají rozdílně na Husa a Žižku, má kořeny jinde. O historii rádi hovoří bez znalosti reality ideologové. Pro ně byli tihle dva ideálními objekty, a tak je ozdobili nesmysly, které se tradují dodnes. A právě ty rozdělují společnost, protože lidé mají tu špatnou vlastnost, že bez přemýšlení věří ideologům a politikům.

Na co se může čtenář těšit?

Momentálně píši třetí díl Husitské epopeje a pak začnu psát další díl s Oldřichem z Chlumu. Tentokrát s ním navštívíme bratrskou zemi – Horní Uhry. Přiznám se bez mučení, podlehl jsem slovenským přátelům a slíbil, že se u nich můj hrdina na skok zastaví. Tahle kniha vyjde i ve slovenštině.