Článek
Proč jste se rozhodl vrátit do doby okupace Lodže, kam bylo deportováno na dvě stě tisíc židovských obyvatel Evropy, a přežilo jich jen deset tisíc?
Navštívil jsem Lodž a zjistil, že velká část toho, co původně bylo ghetto, ještě stojí. Komunisté ho nechali skoro zakonzervované. Člověk mohl vkročit přímo do historie. Ghetto tam vypadá jako otevřená rána v krajině. Na místě, kde se odehrávala dramata tisíců lidí.
Román Vyvolení je navzdory smutnému tématu vlastně příběhem o naději, o boji za přežití. Ale zároveň i o vině, která se těžko dokazuje.
Zajímají mě mezní situace a morální odpovědnost lidí při nich. To je třeba příběh zdravotní sestry Anny Katschenkové, která hledá ve Spiegelgrundu životní jistotu. Automaticky plní příkazy, včetně zabíjení dětí, a říká, že její nadřízený je nacista, ona není vinna, politikou se prý nezabývá.
Její příklad ukazuje, jak se i obyčejní lidé stali součástí nelidského systému, jak se z pracovité, obětavé zdravotní sestřičky stává vražedkyně. Také ona je obětí. Přesto je ta, která je po válce odsouzena, nikoli její nadřízený lékař Heinrich Gross.
Ten byl na konci války zajat ruskou armádou, a když se vrátil do Rakouska po roce 1948, kdy skončily lidové soudy, začlenil se do společnosti, aniž by si ho kdo všiml. Začal nový život jako sociální demokrat a zažil strmou kariéru v lékařské vědě. Stal se z něj nejznámější rakouský soudní lékař a čerpal přitom i z materiálů, které pořídil ve Spiegelgrundu. Proto jsem ho postavil proti staršímu Adamovi Zieglerovi, s nímž se po letech opět setká.
Myslíte si, že je vůbec možné, aby se lidé z té kruté doby poučili?
Lidé, nebo snad celé lidstvo, si po druhé světové válce mysleli, že něco takového se už nemůže opakovat. Stalo se, třeba v Jugoslávii. Dnes stačí, když se podíváte na Sýrii, Irák, vlastně na jakoukoli část zeměkoule.
Zřejmě to máme v sobě zakódované. Jako by lidé byli přesvědčeni, že zlo není někde blízko u nich, ale jinde, na té nesprávné straně.
Jediné, co nám zbývá, je neustále posilovat vědomí o té době a opakovat, že zlo není někde vzdálené, nebo na morálně nesprávném konci. Vždycky si to uvědomíme, když k něčemu dojde. Asi nemůžeme dělat nic jiného než připomínat, že zlo je v člověku stále přítomno.