Skandály v umění. Umění extrémního moralisty

Moderní znalci psychiky z něj udělali podivína a vizionáře, sžíraného strachem z konce světa a pronásledovaného apokalyptickými vizemi. Historik umění Wilhelm Fraenger po mnoha letech výzkumů dospěl k závěru, že Bosch patřil k tajné nizozemské sektě adamitů, kterou známe i z husitských Čech. Scházeli se nazí a oddávali se orgiím a po vzoru Adama a Evy toužili ukojit smyslnost neznající hranic. Jejich vášně umělec prý ilustroval malbami.

Nic takového ale není přímo prokazatelné. Holandští odborníci v posledních desetiletích detailně prozkoumali archívy a objevili o malíři na padesát záznamů. Žádný z nich ho nepředstavuje jako podivína či člena tajného sdružení. Bosch byl spořádaným obyvatelem města ’s-Hertogenbosch, vlastnil velký dům v jeho centru, vzal si zámožnou manželku a společně s příbuznými vytvořil rodinnou firmu věnující se malířství.

Daňové záznamy naznačují, že ve městě patřil mezi ty nejbohatší. Jeho umění (produkované firmou Bosch – obrazy malovalo více lidí, kteří mu pomáhali) bylo žádané a vynášelo. Respektovali ho. Stal se dokonce členem elitního katolického bratrstva Panny Marie a propracoval se mezi jeho nejvýznamnější členy, kam přístup měli jen vysvěcení duchovní, aristokraté a vybraní patricijové.

Město ’s-Hertogenbosch, kde Bosch celý život působil, nebylo provinční. Jako obchodní centrum bylo v Brabantsku třetí co do významu, hned po Bruselu a Antverpách. Prosperitu naznačuje i růst populace. V roce 1464 mělo přes 11 tisíc obyvatel a v roce 1526 už jich bylo 24 tisíc. Působila tam řada zlatníků, na katedrále pracovali četní kameníci a sochaři, víme o grafické dílně i pracovně na odlévání zvonů.

Současně šlo o duchovní centrum. Ve městě a jeho okolí žily stovky mnichů a jeptišek, s gotickou katedrálou sv. Jana bylo spojeno několik desítek kanovníků. Být tajným adamitou nebo heretikem v tak katolickém městě bylo vyloučené. Jak tedy vysvětlit to, co Bosch maloval a čím nás šokuje?

Když dnes přijedete do ’s-Hertogenbosche, stojí za návštěvu místní Boschovo centrum (Bosch Art Center). Najdete tam v moderních kopiích všechny jeho obrazy. Rázem zjistíte, že umělec se často věnoval dílům, které se až na malé výjimky téměř ničím nelišila od tvorby jeho předchůdců. Týká se to četných scén ze života Krista, jako je Nesení kříže, Ukřižování, Klanění tří králů, Korunování trním či Ecce homo.

Bosche hodně zajímal život poustevníků. Jejich vůdce, svatý Antonín byl pro něj ztělesněním zbožného muže, který v modlitbách a v rozjímání vytrvale čelil pokušení a dokázal odolat pekelným mámením. Nic kacířského na těch malbách není. Jen malířova fantazie byla prostě nezměrná. Opakem poustevníka byl poutník, marnotratný syn trmácející se po světě z místa na místo a hledající marně štěstí tam, kde vládne neřest.

Bosch maloval rád i Poslední soud, přičemž nabízel svým divákům zásadně pesimistický koncept budoucnosti. Jen málokteří mohou očekávat spasení. Ale ani to nebyla výjimka. Už ve 14. století v italské Pise na hřbitově Camposanto vznikla freska Posledního soudu, kde peklu byl věnován mnohonásobně větší prostor než ráji. A Michelangelo vytvořil v papežově Sixtinské kapli ve Vatikánu Poslední soud, kde vyvolených smrtelníků je méně než těch, kteří propadnou peklu.

Peklo asi Bosche opravdu strašilo. Ostatně žil v době, kdy se očekávalo, že nastane konec světa. Albrecht Dürer tehdy v Norimberku vytvořil svůj hrůzný grafický cyklus Apokalypsa a v Itálii mnich Savonarola svými vizemi budoucnosti tak vyděsil Florenťany, že i manželky nejbohatších bankéřů dobrovolně vrhaly svoje nejcennější šaty a šperky do ohně, aby se tak na poslední chvíli zachránily před peklem.

Bosch byl s těmito představami spřízněn. Měl ale také blízko ke skeptickým humanistům. Jeho obraz Loď bláznů by mohla být ilustrací stejnojmenné knihy Sebastiana Branta nebo Chvály bláznovství Erasma Rotterdamského.

Vlastně jen malá část Boschových obrazů činí až nepřekonatelné potíže při snaze vysvětlit je do všech detailů. Týká se to zejména triptychu v madridském Pradu, který bývá nejčastěji nazýván Zahrada pozemských radostí. Zprava a zleva vidíme peklo a ráj. V ráji bůh stvořil Adama a Evu, peklo vzniklo ve chvíli, kdy bůh oddělil světlo od tmy a na zem spadli z nebes zavržení andělé. Mezi rájem a peklem je mumraj stovek nahých lidí ztělesňují hřešící lidstvo před potopou světa, kterou divák spatří, když se křídla triptychu zavřou.

V roce 1517 uviděl Zahradu pozemských radostí sekretář jednoho z vatikánských kardinálů Antonio de Beatis a napsal si o něm do deníku: „Jsou tam věci podivné, nikde jinde nenamalované, představené tak reálně, zajímavě a fantazijně, že vlastně není možné je přesně popsat někomu, kdo obraz neviděl.“ Antonio de Beatis (přítel Leonarda da Vinciho) Boschovo dílo nezahlédl v nějaké tajné svatyni adamitů, ale v paláci hraběte Jindřicha III. Nasavského, dvořana katolického císaře Karla V. a velkého sběratele a mecenáše umění.

Zahrada pozemských radostí se nacházela vedle erotického obrazu Jana Gossaerta představujícího nahého Herkula a svlečenou Déianeiru a vedle Cranachova Paridova soudu, kde trojský princ vybírá tu nejkrásnější mezi třemi svlečenými bohyněmi. Byla to komnata výtvarných kuriozit s erotickým podtextem. Urození klienti

V roce 2012 Boschovo centrum v ’s-Hertogenboschi pořádalo mezinárodní konferenci o malířových patronech a obdivovatelích a potvrdilo se, že mezi jeho klienty náležely prominentní osobnosti. Vedle Jindřicha III. Nasavského třeba Habsburk Filip Sličný, syn císaře Maxmiliána. Filip pobýval v ’s-Hertogenboschi od září 1504 do května 1505 a jistě se s Boschem setkal. Ostatně objednal si u něj obraz Posledního soudu, zřejmě na oslavu svého jmenování kastilským králem. Zákazníci Bosche byli také vysoko postavení katoličtí duchovní, třeba italský kardinál Domenico Grimani, který vlastnil Boschovy podivuhodné obrazy, které jsou dnes v benátském Dóžecím paláci. Řada zákazníků pocházela z kruhu boháčů, které Bosch znal z bratrstva Panny Marie.

Co to znamená? Boschovi mecenáši patřili na jedné straně mezi středověké objednavatele čili zbožné donátory, ale na straně druhé mezi nimi byli první novodobí sběratelé, kteří vášnivě sháněli obrazy, jež by působily originálně a raritně, doslova lačnili po kuriozitách, které by nikdo jiný neměl. A fantazie Bosche byla pro ně neuvěřitelné sousto.

Když koncem 16. století mnich José de Sigüenza pořizoval inventář obrazů, které nejkatoličtější král Evropy Filip II. shromáždil ve své rezidenci, v klášteře El Ecorial (asi 50 kilometrů od Madridu), připomínal početnou řadu Boschových obrazů. Filip II. neměl rád svého současníka malíře El Greca, ale Bosche, který zemřel už v létě 1516, přímo zbožňoval. A snažil se usilovně získat vše, co kdy namaloval. Takže José de Sigüenza, jistě s obdivem vůči svému králi, fantazijní malby mistra Jheronima charakterizoval takto: „Vůbec to nejsou nesmysly, jak se někdy tvrdí, nýbrž tyto obrazy se podobají knihám velké moudrosti… Jde o malířskou satiru lidských hříchů a nestálosti.“

Co ale sám Bosch sledoval svým uměním, které nás ještě dnes tak překvapuje? Jedním z jeho oblíbených symbolů byla sova. Sova je pták, který vidí i v noci. A stejně tak i jeho obrazy měly lidem otevřít oči, aby v temnotách své mysli i své duše zahlédli prostřednictvím fantazie to, co by jim jinak zůstalo ukryté. Velký znalec symboliky nizozemské malby 15. a 16. století historik umění Erwin Panofsky trefně napsal, že Bosch nebyl žádný heretik, ale extrémní moralizátor. Možná největší, jaký se kdy v historii věnoval malování.