Upřímný proud historek člověka, který měl od dětství silnou potřebu zasáhnout, kdykoli se dělo nějaké svinstvo, by měli poznat všichni, kdo se chtějí dozvědět hodně o tom, jak se u nás prakticky od roku 1945 žilo.

Tehdy se vrátil do republiky Bedřich Bok, letec čs. západní jednotky, k níž se však dostal oklikou přes Moskvu, Suzdal a severní Afriku.

Přijel s manželkou Florence Mary Spenceovou, s níž se seznámil za války v Anglii.

Skutečnost, že je Bok „napůl“ Angličan, ovlivnila jeho dětství i chápání světa. Cesty za příbuznými za kanál La Manche, kam odjel i v roce 1969, ho vychovávaly víc než rady otce, při narození o tři roky mladšího Ivana už člena KSČ a poté až dogmatického komunisty.

V rozhovoru Bok vypráví o svých dívkách, milenkách i ženách, hlavně však o lidech kolem sebe, trablech na vojně, v Bohnicích, při zkouškách na FAMU, o práci pro cirkusy v Sovětském svazu, kam odjel už jako signatář Charty 77. Vzpomíná také na práci v metru nebo na to jak jako jevištní mistr působil v pražském Činoherním klubu.

„Největší moralisti jsou dneska ty kurvy, který dřív byly nejvíc podělaný a o který estébáci ani nezavadili,“ říká Bok ze zkušenosti. „Když jdeš do archivů, tak zjistíš, že na tebe práskali hlavně přátelé.“

Málo známá jsou jeho svědectví z doby od demonstrace 17. listopadu 1989 po poměry na Hradě, kolem Havla, obklopeného „novými“ přáteli, o Rumlově ministerstvu vnitra nemluvě.

Nevypráví anonymní historky. Žil mezi lidmi a nahlédl pod fasádu polistopadového režimu. Pak nevyšel trojí návrh, aby se stal veřejným ochráncem práv, a snad i proto s Lenkou Procházkovou založil Spolek Šalamoun, zabývající se justičními případy, nad nimiž mnozí zavírají oči.

John Bok je stále svůj. I proto je kniha pravdivá a přesvědčivá.