Do Česka jezdíte od poloviny šedesátých let. Jak se tu cítíte?

Moje žena je Češka, což o něčem vypovídá. Já se tu vždy cítil dobře. V době komunistické vlády to ale bylo horší, hlavně pro mé kolegy historiky. V té době jsem s velkou námahou dostal některé dokumenty, ale dnes jsou archivy otevřené pro všechny. Mohu říci, že skoro třetina mých doktorantů z Düsseldorfu v Čechách žije, vzali si české dívky, nebo si mé studentky vzaly Čechy. Rozdíl mezi Německem a Českem je minimální. Snad jen že některé věci, zvláště nejnutnější potraviny, jsou v Čechách dražší. Znám nejen Prahu, ale i mnoho dalších měst, a mám radost, že se úspěšně rozvíjejí.

V čem byla specifická situace v Protektorátu Čechy a Morava?

Je třeba najít příčiny, proč v českých zemích vypadala situace jinak než například v Polsku. Obvykle se řekne, že byly okupovány už před začátkem války a že zdejší průmysl byl vyspělejší. Můj závěr však je, že okupační moc měla ještě další důvody. Chtěla totiž poněmčit minimálně půlku, maximálně šestaosmdesát procent Čechů. Proto nepostupovala tak tvrdě jako v jiných zemích.

K plánům určeným po skončení vítězné války patřilo vysídlení Čechů, mimo jiné třeba do Ruska. I o tom píšete.

Řekl bych, že takové plány ve skutečnosti neexistovaly. Známé jsou Heydrichovy projevy, v nichž říká, že by chtěl germanizovat část Čechů. Ty takříkajíc rasově nevhodné by chtěl vysídlit. Myslel tím poslat snad šest procent lidí do Ledového moře jako dozorce v židovských koncentračních táborech. Chtěl je vyměnit za dozorce v sovětských gulazích, kam by umístil Židy. Ale to šlo jen o rasově nevhodné. Další kategorií byli antifašisté. Odpovědí bylo: poslat je do Německa na převýchovu, a jestliže to nepůjde, dát je pod Sonderbehandlung, Zvláštní zacházení – tedy zavraždit. Nacisté doufali, že Češi po vítězství ve válce budou realisticky nakloněni k poněmčení. Jistě se mnoho povídalo, třeba o vysídlení do Jugoslávie. Ale takové plány existovaly už v době 1. světové války ze strany Rakušanů.

Věnujete se vztahu Konstantina von Neuratha a K. H. Franka. Jak si vysvětlujete jejich odlišný přístup? Snad že jeden byl šlechtic a diplomat a druhý sudetoněmecký knihkupec z Chebu?

Rodinné zázemí a politická zkušenost jistě hrály svou roli. Dlouhé roky jsme znali jejich prohlášení z roku 1940 při přípravě návštěvy u Hitlera. Jsou si podobná. Proto jsem dříve nepřesně psal, že rozdíl mezi nimi nebyl tak veliký. Nyní jsem našel další memorandum Neuratha, v němž píše, že je třeba prosazovat velkorysou politiku, jinak vládu nacisté nezvládnou. Našel jsem i memorandum, i když je na něm napsané Neplatné, v němž se Frank, nebo jeho blízký spolupracovník, připravovali na rozdělení protektorátu. Morava by podle něho mohla patřit k župě Horní Podunají s centrem v Brně, Frank si pro sebe rezervoval Čechy.

Frank si nechal psát memorandum psané pravdĕpodobnĕ jeho spolupracovníkem o pravomoci Indiského místokrále pro svou eventuální pozice v Čechách.

Neurath byl mírnější?

Našel jsem dokumenty o tom, že Neurath byl kritický k zastřelení devíti vysokoškolských studentů po smrti Jana Opletala. Navíc o tom ani nevěděl. Také nesouhlasil s arizací českého majetku. Byl proti velkým vojenským cvičištím, proti nucené správě církevního majetku. Víme však, že to byl bojácný, málo energický člověk, ovlivněný vyšším věkem. Když hrozily konflikty, odjížděl do svého sídla ve Württenbergu. Máme dokument, že byl proti stavbě cvičiště pro Waffen SS u Benešova. Tři dny nato s ním souhlasil.

Za svou práci jste získal řadu ocenění. S jakými pocity jste přijal čestný doktorát Univerzity Karlovy?

Považuji ho největší událost svého života hned po habilitaci. Víte, v Německu v nových univerzitách, jaká je v Düsseldorfu, nemáme taláry. Takže i zvnějšku u vás působí celý akt velmi důstojně. Nakonec je to můj jediný čestný doktorát. Politici jich mají víc.