Jste nejen spisovatel, ale i režisér, dramatik, napsal jste několik set písňových textů. Publikujete i kuchyňské recepty. Co máte nejraději?

Letos jsem dělal jen jednu režii, to není má doména. Písňové texty jsou zase takové maličkosti, není to velká práce. Píšu je spíš jen tehdy, když je potřebuju do nějaké hry. Baví mě knihy, které mohou vznikat dlouhé roky a nikdo mě nehoní. Nejraději mám však psaní divadelních her, protože nejsou tak rozsáhlé jako literární dílo. A hned přinesou divácký ohlas.

S Doris Morflovou jste napsali knihu Hitler na Rütli. Co vás k tomu vedlo?

To je zajímavá historie. Různé země mají své mýty. Třeba Rakousko žije tím, že tam nebyli žádní nacisté, že to vše byla jen věc německého národa. Ve Francii je zase rozšířený mýtus, že všichni působili v hnutí odporu. Ve Švýcarsku se lidé domnívají, že armáda by se dokázala postavit Hitlerovu útoku. V roce 1940 stál wehrmacht na hranicích země, ale nakonec do ní nevtrhl. Napsali jsme soubor čtyřiceti osmi fiktivních vzpomínkových rozhovorů na téma, co by se stalo, kdyby nacisté do Švýcarska vtrhli a spojili by s Říší část země.

Jak se díváte na tragický paradox spojený s Gerronovým filmem? Tento kolega Marlene Dietrichové ze snímku Modrý anděl pociťoval jistě radost, že může opět režírovat, přitom musel vědět, že slouží lži.

Musíme si představit situaci, ve které se Gerron ocitl. Před nacismem prchal už od roku 1933 přes Rakousko, Itálii a Francii do Nizozemska, kde byl v roce 1943 internován v táboře Westerbork a odtud v únoru 1944 byla celá rodina poslána do Terezína. Dobře věděl, že nabídka točit film přichází od ďábla. Představoval si však, že když ho bude dělat hodně pomalu, nedostane se do transportu směr Osvětim.

Kolikrát jste byl na návštěvě v Terezíně, když jste knihu psal?

Nebudete mi věřit, ale ani jednou. Teprve když jsem vše dopsal a dostal se tam s jednou delegací, byl jsem schopen ji provázet všemi ulicemi a místy. Tak jsem si vše nastudoval.

Píšete o stále živých tragických událostech. Je možné poučit se z nich?

Jsem pesimista. Dějiny celého světa nám ukazují, že se lidé nepoučili. Není to tak dávno, psal se rok 1945 a lidstvo se utvrzovalo v tom, že by se už žádné války neměly vést. Už po první světové válce se lidé přesvědčovali, že se musí vést jen pacifistická politika. I když ve věci poučitelnosti lidí nejsem optimista, je to mé vroucí přání.