Proč jste se rozhodla pro pohádku, která má pověst temného příběhu?

Myslím, že to je opravdu spíše jen pověst. To, co se v pohádce děje, je otázka dobra a zla, síly slov, lidských přání a intrik. S tím se děti budou celý život setkávat. Myslím, že pojem temná pohádka vznikl prostě proto, že krkavec je černý pták. Ale určitě je to pohádka mnohem méně drastická a násilná než to, co dnes běžně děti vidí. A je tam i dost humoru. Hlavní hrdinka přestane asi v deváté minutě filmu mluvit, dorozumívá se pantomimou a už to poskytuje k humoru spoustu prostoru. Martha Issová si nejdřív myslela, že bude výhoda, když se nebude muset učit text, ale pak se ukázalo, že pamatovat si věty bez textu je mnohem těžší.

Natáčeli jste na nádherných místech Česka i Slovenska. Jaké to bylo?

Točili jsme ve Vysokých Tatrách, v Zuberci u Roháčů, také v jeskyni, měsíc jsme byli na Zvíkově. Všechno se dělo v reálném prostředí, nevznikla jediná scéna v ateliéru. Kdybychom nebyli večer tak utahaní, asi bychom si tu nádheru užili víc. Ale stejně jsme si to užili.

Jak se v jeskyni nebo v hlubokých lesích pracuje?

Největším nepohodlím platí za krásu okolí herci. Lidé ze štábu si vezmou pořádné boty a správné oblečení, a sice pak hodiny stojí v mrazu nebo ve vedru, ale mohou se na to vybavit. Herci musí být v kostýmech, v živlech a ještě třeba hrají jiné počasí, než právě je. To se nám stávalo velmi často. Neměli jsme karavan ani stan, protože v národním parku se nesmí nic postavit. Takže jsme sice měli o Marthu Issovou, která hraje Bohdanku, velkou starost, ale někdy jen jednu deku. A to stála třeba v potoce v pět stupňů studené vodě a my na ni ještě seshora tu vodu lili. Celé léto strávila bosa nebo v krpcích, což jsou původně pastevecké boty jen z kousku kůže. A nevěřila byste, jak nesmírně bolestivé je běžet kukuřicí.

Tak to asi ty kopřivy, kterých musela natrhat celý lán, byly také skutečné…

Byly. Nejdřív jsme chtěli vypěstovat nežahavé, ale to je nesmysl, takové neexistují. Pak jsme zkoušeli najít nějaký silikonový gel na ruce, aby nepálily. Tělové rukavice. Nic. Kopřivy pálí skoro přes všechno. A gumové rukavice by byly vidět. Sice jsme měli objednanou na detailní záběry kaskadérku, ale tu jsme si popálili ihned. Nakonec v určitou chvíli Marta řekla: „Tak jdu.“ Odložila všechny nesmyslné nefunkční pomůcky a šla a trhala.

To musela být strašná bolest!

To byla. Ale také je v tom filmu přesně vidět, kdy Bohdanka pochopila, že ta bolest bude, že to bez ní nejde a nelze ji nijak obejít. Jenom se musí vydržet. Což je také jedna z věcí, s nimiž se i děti setkají. V určitou chvíli musí pochopit a přijmout, že když dostanou injekci, bude to bolet. I větší člověk musí pochopit, že přijdou věci, které budou bolet, a že jimi musí projít.

Když se děj přesune do královského zámku, jsou tam i nádherné, ale velmi náročné kostýmy. Jak se v nich hercům hrálo?

Jako na mučidlech. Už jen chodit v těch šatech znamená pohybovat se na hranici mdloby, tak jsou těsné a těžké. To se ale opravdu nosilo, ostatně dámy tehdy omdlévaly naprosto běžně. Ale za těmi kostýmy je především ohromná práce. Třeba korzet Bohdančiných šatů vyšívala Tereza Hrzánová ručně dva měsíce. A ona i všechny ostatní šily i během natáčení. Mám na dobových filmech ráda, když je na kostýmech vidět, že takové oblečení opravdu někdo nosil. Takže jsme sháněli staré látky a některé části oblečení jsme našli a půjčili jsme si je ve skanzenech.

Jak oblékání herců před natáčením probíhalo?

Kostymérky vstávaly v jednu v noci, aby ve dvě hodiny začaly oblékat dvě stě lidí, kteří museli být v šest na place. Směna končila v sedm večer, kostymérky ty lidi do deseti svlékaly a vyvěšovaly kostýmy, v jedenáct šly spát a třeba ve dvě ráno vstávaly znovu. A někdy ani spát nešly, protože sušily vysoušeči kostýmy, aby v mokrých lidé nemuseli druhý den hrát.

To a vůbec všechno, co štáb pro náš film udělal, bylo nad rámec běžné práce i nad rámec toho, co mohlo být ohodnoceno penězi. Placené byly normální směny. Takže celému štábu patří můj velký obdiv a dík.