Článek
Izraelský choreograf Naharin je známý tím, že tvoří jen pro svůj soubor Batsheva, který se v červnu také představí na festivalu Tanec Praha s aktuálním dílem Last Work.
Novinkám prozradil, jaké to je, když jeho choreografie uvádějí jiné soubory: „Pro mě je vždycky dobré, když moje práce žije vlastním životem. Cítím to tak i u svých tanečníků. A nemusel jsem sem přijet, abych to vnímal, není to nový pocit. Pocit, že už to nemám pod svou kontrolou, nemám rád, ale chápu, že je to důležité.“
„Mohl bych být frustrovaný, kdybych cítil, že tanečníci nepoužili nebo nechtěli použít informace ode mne, nebo neměli dost času se vše naučit, ale když cítím, že proces práce byl dost dobrý, tak tento kompromis patří k životu,“ vysvětlil svůj postoj Naharin a dodal: „Vše má daleko k dokonalosti. To ale neznamená, že nelze vytvořit takové okamžiky, které mají význam, okamžiky pro které tančíme a žijeme.“
Generálka choreografie Ohada Naharina Decadance
Podle choreografa není důležité, že dílo není zcela nové: „Lidé chtějí nová díla, ale ono to není o novém díle, ale o setkání s dílem, protože rozdíl mezi novým a starým dílem je jen kosmetický, to není podstata. Můžete se ale setkat s tanečníky, což je stejně smysluplné jako setkání s publikem. Tato setkání si velmi užívám. I když jsem přijel jen na dva dny, hodně jsem se toho naučil a jsem vděčný za to, co jsem se naučil, protože to rozvinulo můj vztah s mým souborem.“
Naharin nedorazil do Prahy jen zhlédnout premiéru, ale účastnil se i zkoušek: „Jsem tu kvůli práci. Když jsem se díval na zkoušku, přemýšlel jsem, jak bych mohl pomoci představení i tanečníkům. Máme tři asistenty, kteří sem přijeli učit, a během dvou dnů jsme udělali hodně smysluplné práce. Jsem velmi šťastný, že jsem přijel, protože jsme udělali něco výjimečného ve využití prostoru, je to hodně odlišné od toho, jak to bylo, než jsem přijel. I u tanečníků jsem něco udělal, nějaké změny, něco modifikoval.”
Generálka před premiérou představení izraelského choreografa Ohada Naharina Decadance v Praze na Nové scéně Národního divadla.
Choreografovi ale nešlo o změny v jednotlivých pohybech, o jejich vypilování: „Myslím, že to pochopili. Předtím věděli, co dělat, ale necítili se v tom doma. Myslím, že porozuměli a cítí se svobodní, i když jsou limitováni, protože všichni jsme nějak omezeni. Nyní si uvědomují, že je to v pořádku, protože mohu mít daleko k dokonalosti, ale pořád mohu dělat nádherné věci.“