RECENZE: Eros Ramazzotti neztrácí chuť zpívat

Pravidelně se vrací do studia, nahrává desky a činí tak pečlivě a s rozmyslem, aby na nich nabídl nové a smysluplné písně. Aktuální album Perfetto natáčel v Římě, Miláně a Los Angeles. Je to sice zajímavé, pro Ramazzottiho ale tato mezinárodní studiová kombinace není ničím novým.

Mnohem důležitější pro něho je, že tentokrát zužitkoval všechny své hudební myšlenky, které v kariéře měl, a zanesl je do svých nahrávek. Více než kdy jindy se vrací ke svým prvním deskám, na nichž reprezentoval tradiční italský poprock bez snahy přiblížit se jeho evropskému či americkému zvuku.

Čtrnáct skladeb na novince nabízí střední proud pro dospělé. Ramazzotti je v textech písniček osobní, zpívá o svém otcovství a vzpomíná si na lidské příběhy, které během posledních let prožil či zaregistroval.

V hudební složce jsou patrné vlivy Rolling Stones (Il Tempo Non Sente Ragione), Joe Cockera (Perfetto) či Bruce Springsteena (Sonho N. 3). Evidentní je také lehkost, s jakou se Ramazzotti do každé písničky pouští a s jakou ji na konci opouští. Jeho styl je elegantní, jeho hlas jistý a sytý, jeho melodika v rámci evropské poprockové scény snadno rozpoznatelná bez ohledu na to, že zpívá italsky.

Na romantické balady, které jsou pro Ramazzottiho charakteristické, v podstatě dochází až v závěru kolekce. V nich se ale přece jenom trochu opakuje, jeho způsob přednesu a vlastně i psaní pomalých a láskyplných písniček už byl dostatečně představen v minulosti a na tomto album nepřináší nic nového. Kvalitně podané a odzpívané ale rozhodně jsou.

Nová Ramazzottiho deska jeho příznivce nesporně potěší a ostatní neurazí.