Důvody k vydání výběrového alba jsou nasnadě. Jak je vnímáte vy osobně?

Je hezké, že pan Deniš ze Supraphonu přišel s nápadem takové dvojalbum vydat. Mám z něho radost. Upřímně řečeno jsou ale všechny písničky na něm minulost. Více mě baví, když vznikají nebo když se natáčejí nové.

Proč na dvojalbu není nová píseň?

Bavili jsme se o tom, že by tam nějaká mohla být, ale já nechtěl. Nových písniček mám už asi dvanáct nebo třináct a rozhodl jsem se, že když bude všechno fungovat, zkusíme raději vydat další řadové album. Šetřím si je tedy na příští rok.

Písničky pro Krausberry píšete od roku 1984, kdy kapela vznikla. Měnil se postupem času váš autorský rukopis?

Myslím, že výrazně ne. Jako autor jsem dost konzervativní, vyvíjím se pomalu. Určitá změna je ale v tom, že už nepíšu takové řežby.

Uklidnil jsem se. V novějších písničkách jsou melodičtější linky. Trochu jsem asi vyměkl, ale s věkem to tak bývá.

Obal nového alba

Obal nového alba

FOTO: Supraphon

Na jaké muzice jste od dětství vyrůstal?

Nejvíce na Beatles, čerpám z nich dodnes. Nikdy jsem ale neuměl psát tak hezké, něžné a melodické skladby. Bylo to mimo můj autorský záběr, takže jsem je především poslouchal. V posledních letech mám ale radost z toho, že se mi do některých písniček podařilo hezké melodie protlačit.

Přitom z vašeho rukopisu, silně ovlivněného blues, to spíš vypadá, že jste byl příznivcem Rolling Stones.

Ve škole jsme měli klub beatlesáků a rollinstoňáků, a já se rval za Beatles. O přestávkách bývaly mezi fanoušky obou skupin bitky. Tím nechci říct, že by mě Rolling Stones nebavili. Beatles mi ale byli milejší.

Kdo vás tedy přivedl k blues?

Asi táta. Byl jazzman, hrál na kontrabas v dixielandové kapele a od dětství mě doma krmil muzikou. Byl moudrý, a když viděl, že mě víc než jazz baví blues, tak mi pouštěl bluesovější věci. Když jsem pak chtěl elektrickou kytaru, koupil mi ji. Byla to jolana a na tu dobu byla velmi drahá. Byli jsme doma tři bráchové a já na hudbu reagoval nejvíc.

Bratři šli jinou než hudební cestou?

Úplně jinou. Jeden je chemik a druhý nádražák.

Kdy jste napsal první písničku?

Bylo to asi ve třetí třídě a bylo to kvůli holce. Jmenovala se Kloučková a já na ni myslel. Nikdy jsem jí to ale neřekl, a tak začala chodit s Mikšem, což mě strašně naštvalo. Proto jsem pro ni napsal takovou hodně posměšnou písničku.

Slyšela ji?

Ne. Ani jsem jí to neřekl.

Krausberry vznikli proto, že vás v roce 1984 vyhodil Petar Introvič z kapely Bluesberry. Kdyby to neudělal, vznikli by vůbec Krausberry?

Asi ano, ale později. Petar a já jsme byli hudebně velmi rozdílní. Kdyby nás nevyhodil, byl bych asi v Bluesberry dlouho. On ale vyhodil skoro celou kapelu, takže jsem měl k dispozici i muzikanty.

Pak jste šli velmi rychle nahoru a brzy jste na sebe upozornili písničkou Doláče...

Měli jsme štěstí, že se k nám přidal Zdeněk Vřešťál. Hrál v první naší sestavě na baskytaru a nosil senzační písničky. Byl současně členem Nerezu, takže bylo obdivuhodné, že pro nás napsal třeba Doláče nebo Můstek a potom pro Nerez nádhernou baladu. Měl složenou hromadu písniček, které se pro Nerez nehodily. Myslím, že kdyby Zuzaně Navarové nabídl Můstek, dostal by pár facek. Hezky se to tenkrát sešlo.

Proč na výběrovém albu Doláče nejsou?

Protože nemám studiovou nahrávku. Natočili jsme je v Žižkovském divadle v Praze na kazeťák, potom se přepsaly na rozhlasový tvrdý pás, ale já ho nemám a netuším, kde je.

V letech 1991 až 1995 jste měli s Krausberry pauzu. Co se tenkrát stalo?

Bylo po revoluci a já měl pocit, že lidé nebudou zvědaví na české kluky, kteří hrají anglo-americkou muziku, když k nám začaly jezdit západní kapely. Proto jsem Krausberry zamázl. Byly ale naštěstí skupiny, které to neudělaly, a díky nim jsem postupem času zjistil, že čeští kluci mohou pořád hrát, protože je po nich poptávka. A tak jsme se vrátili a hrajeme dodnes.

Chyběla vám tenkrát hudba?

Strašně. Podnikal jsem, dovážel jsem z Ameriky klimatizace, které jsem tady prodával i montoval. Ale vedle mé kanceláře byly zkušebny, kam chodily skupiny hrát. Pamatuju si, jak jsem jednou vezl Richarda Dvořáka před klub Bunkr, kde měli sraz s kapelou a odjížděli na koncert. Kluci už byli veselí, kouřili brka a já se otočil a jel jsem domů. Bylo mi to líto.

I když jsem tenkrát asi vydělal víc než oni, rockový život mi chyběl. Navíc jsem nebyl předurčen k tomu být podnikatel. Do toho prostředí jsem se nehodil.

Vždycky jste byl charakteristický nakřáplým zpěvem. Slouží vám stále?

Slouží. Před časem jsem měl operaci krku a jazyka a bál jsem se, že nebudu už nikdy mluvit. Ono to ale dopadlo dobře a mám dokonce větší rozsah než předtím. Zatímco jiným zpěvákům se rozsah ke stáru snižuje, já zazpívám výš než před lety.

Jak budete své šedesátiny slavit?

V pátek, v sobotu a v neděli v Drahově. To je obec u Veselí nad Lužnicí, kde jsem měl od roku 1990 do roku 2000 pronajatou chalupu. Mám tam hromadu známých, byla tam dobrá parta, chodili jsme na pivo, hráli jsme spolu. Jeden z kamarádů si tam koupil bývalý kravín a udělal z něho klub, ve kterém se dá i spát. Domluvili jsme se, že si ho na tři dny půjčím, a sezval jsem všechny známé. Jsem zvědav, kdo přijede.