Zvláště, když tvůrci slibovali vrátit Libuši „z muzea voskových figurín zpět na soudobé operní jeviště,“ jak se před premiérou vyjádřil scénograf inscenace Daniel Dvořák.

O cosi podobného ale pokusili v roce 1995 už v pražském Národním divadle akcentem na dramatismus opery a lidskou dimenzi postav. Plzeňský inscenační tým pod vedením hned dvou režisérů - šéfa opery Tomáše Pilaře a ředitele Martina Otavy - zasadil Libuši filmovými dotáčkami i scénickým motivem menhirů kamsi do úsvitu lidských dějin v keltském ražení. Do tohoto šerého (doslova, neboť jeviště se utápělo v šeru) dávnověku však režiséři naaranžovali scény v biedermeierovsko-secesním duchu živých obrazů se stylizovanými gesty a přísnými formacemi sborů, které sošnou „koncertní“ statičnost střídají s operácky předstíranými hádkami či projevy nadšení.

Keltská mytičnost versus operní ornamentálnost

O čem to celé má dohromady vypovídat, těžko říct. Pochopit, o čem se hraje tato Libuše, rozhodně nepomůže ani prehistorický svalnatý jelen brázdící stadická pole, ani rusalkovská dvojnice Libuše mizející atraktivním gestem v podzemí, množství dýmu a ladně naaranžovaná kněžna na kašírovaných kamenech uprostřed kouřové řeky, po níž na cháronovském člunu dorazí Chrudoš, a o chvíli později, již zřejmě vyschlým korytem pěšky Krasava.

Keltská strohost a mytičnost se tu pere s kostýmní a gestickou ornamentálností i hereckou doslovností, a do toho všeho neustále vyjíždějí a zajíždějí výtahové jevištní stoly, točí se točny, jako by inscenátoři místo Smetanovy opery inscenovali co nejúčinnější reklamu na technické vymoženosti Nového divadla. Smysl, opravdu současný výklad Libuše, natož pak lidský rozměr postav, se v tom scénickém hemžení čím dál víc vytrácí.

Otazníky i smích v publiku budil urostlý jelen brázdící stadická pole. Uměl i sít.

Otazníky i smích v publiku budil urostlý jelen brázdící stadická pole. Uměl i sít.

FOTO: Pavel Křivánek

Libuši uvedli v Plzni ve dvou premiérách, tu první, 9. května, měli možnost v přímém přenosu zhlédnout diváci ČT Art. Proč bylo pro přenos zvoleno obsazení první premiéry, zůstává záhadou, zvláště když Česká televize již nahrávku s Evou Urbanovou coby Libuší má, takže by bylo záhodno přiblížit širší veřejnosti spíše její novou představitelku.

Kdo už dnes cítí, jak zpívat Smetanu?

Hudební nastudování plzeňského šéfdirigenta Olivera Dohnányiho svědčí o tom, že má dirigent tuto operu zažitou a má k ní vztah, ovšem první premiéru poznamenalo množství orchestrálních nepřesností a chyb (zejména v žestích), teprve na druhé premiéře vyznělo téměř vše, co vyznět mělo, byť místy v problematicky předimenzovaných tempech. Ale největším problémem provázejícím nejen plzeňskou Libuši, je fakt, že se vytrácí povědomí o smetanovské interpretaci, většina dnešních pěvců podceňuje Smetanovu pěveckou a hlavně výrazovou náročnost a bohatost. A tak i v tomto případě zůstalo přečasto pouze u odzpívaných not.

Sopranistka Eva Urbanová zajisté odvedla v minulosti v roli Libuše úctyhodný výkon, ale dnes už by ji nejspíš zpívat neměla. I když se v jejím výkonu najdou ještě lyričtější místa, její hlas v této roli působí rozbitý do jednotlivých rejstříků, bez patřičné kantilény a s násilnými, ne vždy intonačně strefenými výškami.

Ivana Veberová zpívala Libuši poprvé. A přes její mládí zněl její hlas jistě, volně, s oblými výškami, lyrikou, postavu obdařila i herecky ženskou něhou a vroucností. Ne že by neměla na roli co vylepšovat hlasově i výrazově, ale rozhodně to je už teď velice slibná představitelka této postavy, která v jejím podání jistě bude nadále zrát.

V titulní postavě plzeňské Libuše debutovala sopranistka Ivana Veberová.

V titulní postavě plzeňské Libuše debutovala sopranistka Ivana Veberová.

FOTO: Pavel Křivánek

Z obou Přemyslů vládl Martin Bárta suverénně znějícím, ale také neosobním hlasem, bez oné smetanovské vroucnosti, jež Přemysla činí jedinečnou postavou. Vratislav Kříž měl k citovému obsahu role mnohem blíž, a to i přes intonační problémy, které poznamenaly jeho výkon zejména ve třetím dějství.

 Martin Bárta jako Přemysl uprostřed svých děv.

Martin Bárta jako Přemysl uprostřed svých děv.

FOTO: Pavel Křivánek

Z ostatních postav vynikla dramatická Krasava Lívie Obručník Vénosové, k dokonalosti jí scházely kulatější výšky a hlavně větší srozumitelnost zpívaného textu. Chrudoš Františka Zahradníčka zaujal objemem hlasu, Jiřího Přibyla více výrazovou propracovaností. Šťáhlava zpíval na obou premiérách Valentin Prolat (místy až zbytečně) průrazným tenorem, ale s příkladnou artikulací a zaujetím, což platí i o Lutoborovi Jevhena Šokala. A ocenit nutno i barevný a ve všech polohách vyrovnaný hlas Elišky Weissové v postavě Radmily.

Plzeňská Libuše budí obecnější otázky, směřující jak ke skomírání smetanovské pěvecké tradice, tak i k inscenačnímu přístupu, který vskutku nemusí respektovat postobrozenecký slovanský patos - jenže co s avizovanou modernizací, v níž vysmívané „jánošíkovské“ opasky nahradily nachlup stejné „keltské“ a slovanské copy stejně nicneříkající vlnité paruky či rozcuchané dredy? Cožpak opravdu nelze nalézt pro Libuši jevištně přesvědčivé a současně metaforické řešení, jež by dnešní publikum oslovilo stejně silně jako Smetanova hudba?

Bedřich Smetana: Libuše
Hudební nastudování a dirigent: Oliver Dohnányi, režie: Martin Otava a Tomáš Pilař, scéna: Daniel Dvořák, kostýmy: Tomáš Pilař, světelný design: Antonín Pfleger, scénické projekce: Petr Hloušek, sbormistr: Tvrtko Karlovič. Premiéry v Novém divadle Plzeň 9. a 10. 5. 2015

Celkové hodnocení: 50 %