Kdo a jak vybíral songy na vaše best of?

Songy jsem vybíral já, vybíral jsem je chronologicky, to znamená v časové souslednosti. Já jsem v cizích slovech dobrý, tak jich budu říkat hodně. Já si na tom zakládám, že jsem intelektuál. Je to od prvního singlu, který vydal snad Panton v osmdesátém pátém, až do posledního cédéčka. Z každé desky jsou tam tak tři čtyři.

Proč vydáváte tak málo studiových desek?

To má několik aspektů. Jednak vám na to nechtěj dát prachy, když nejste Karel Gott. Výroba, studio, to stojí prachy. Teď už to je docela snadné, dřív to bylo složité – do devadesátých let. A taky jsme líní a nemáme tolik materiálu. Ta písnička někdy umře dřív, než se k tomu studiu dostaneme. Hrajeme ji rok a zdá se nám to blbé, tak to zahodíme. Teď je to ale na spadnutí, máme dvanáct docela slušných nových věcí, které lidi docela baví.

U vaší kapely mám pocit, že se vůbec nepropagujete...

Já to nemám rád. Rád šaškuju před lidmi, ale nemám rád jiné formy propagace. Jsou jiní umělci, kteří to mají rádi, které to baví. Někteří žádné velké umění ani žádnou muziku nedělají, ale jsou jich plné noviny, protože to mají ošéfované z téhle strany. Od těch se chci distancovat.

Asi by na vás chodilo víc lidí, ale o to vám nejde, že?

Já jsem spokojený, jsem smířený s tím, že to dopadlo vlastně dobře. Když jsem byl mladý, měl jsem ambice, kdyby mi bylo 25, tak bych na tiskovky chodil s vytřeštěnýma očima. Ale já myslím, že to dopadlo dobře.

Potkal jsem 25letého Němce odněkud z Heidelbergu, který byl kapelou Krausberry fascinován a kupoval si to na vinylu, i když tomu nerozuměl. Vy jste nehráli v zahraničí?

Ne, ale je nám teprve šedesát, takže máme před sebou kariéru! Texty jsou důležité, ale jestli ho to baví i bez textů, tak o to líp.

V Česku hrajete hodně?

Máme vždy soustředění, to zabere týden, pak je nám týden blbě, takže je třetina prázdnin pryč. Hrajeme tři festivaly a pak standardně ve Vagónu, v Besedě. Teď nás objevily České Budějovice, tak máme napráskáno více než v Praze. Je dobré, že jsem si všechno nevymlátil, kdybychom byli slavní, tak si to vymlátíme hned v halách. Je pěkné, že teď zjistili v Táboře, že jsme dobrá kapela!

Hráli jsme třeba v Lišově u Českých Budějovic a ten pořadatel evidentně nevěděl, koho si zval. Po koncertě říkal, že je překvapen, jak bezvadně hrajeme. A to je nějaký starý rocker.

To je právě tím, že se nepropaguješ...

Ale furt mám koho překvapovat. Takhle bych si je vymlátil všechny. Všichni by to znali. Ještě mám před sebou Heidelberg!

Texty píšeš?

Píšu. Dřív jsem měl potřebu psát, ale teď už píšu, abych neměl průs... Až bude soustředění, musím něco přinést. Vždy v červenci začnu psát, jednu mi odpískají, že je blbá, jedna se neujme a dvě zůstanou. Kluci taky něco přinesou.

Vždy to máš spojené s humorem, platí to i aktuálně?

Jestli se to povede veselé, tak budu radši. Někdo je na prezentaci, někdo na tragické písně. My jsme veselí a bez prezentace.

Třeba v Americe rhytm and bluesové kapely srandu nedělají.

To mně přišlo právě dobré, když jsem začínal a psal text k bluesové písničce. Ty černošské věci jsou všechny nešťastné – ona mi zahnula, on ji zabil. Měl jsem psát text a já napsal Klánovice. Mně to přišlo dobré, ten kontrast bluesové smutné hudby a textu. Přišlo mi to tak dobré, že se o to pokouším furt.

Když jste začínali, čeho jste chtěli dosáhnout?

My chtěli hlavně chodit do hospody a vést řeči. Muzika nás bavila, chodili jsme na burzy kupovat desky, vedli jsme řeči, kdo kde hraje, a měli jsme všichni naučený všechny sestavy všech kapel a kdo kde zahrál jaké sólo... To byl znak toho, že jsi rocker, že to všechno umíš.

Micku Jaggerovi teď bude 72, zpívá a ještě při tom tancuje. Budete taky hrát do smrti?

Jestli mi nebude blbě, tak jo. A jestli mi dědci vydrží.