Co vás k takovému konceptu přivedlo?

O podobném albu jsem přemýšlela už asi deset let. Dlouho jsem si s tím nápadem ale jenom pohrávala, až mě oslovil spisovatel a scenárista Josef Urban, abych složila hudbu k filmu Tenkrát v ráji, k němuž napsal scénář. Na základě čtení jeho knihy, podle které film vzniká, jsem pak napsala pro svou desku písničku Grétka. Josef si ji poslechl a řekl mi, abych písniček na téma válek napsala víc. Vznikly tedy další a já se rozhodla propojit je s povídkami, které jsem ke každé napsala.

Je evidentní, že vás válečné vřavy zaujaly…

I za tím je Josef Urban. Jeho to téma velmi zajímá a nadchl pro ně i mě. Před vznikem desky jsem mnohé bitvy podrobně studovala a udělala si na ně rešerše.

Těmi bitvami prochází v povídkách váš hrdina, a přestože se uskutečnily v různých obdobích historie, jedná se stále o stejnou osobu. Jak to?

Pokaždé jde o vtělení jedné duše. Napsala jsem to tak proto, aby bylo zřejmé, že z každého svého života si člověk do těch dalších odnese nějaké ponaučení a úkol. Můj hrdina se vždy nachomýtne k bitvě nebo válce, což v lidských dějinách není tak těžké, protože konflikty probíhají neustále.

V první povídce je běžcem Feidippidem, který nese do Athén zprávu o řeckém vítězství nad Peršany v bitvě u Marathónu. V Jeannine, která je o Janě z Arku, je jednoduchým vesnickým klukem, jenž Janu miluje, ale nakonec je Burgunďany obelstěn a Janu jim vydá. V povídce Bloody Joe, která je o válce růží, je zase velmi nadšeným účastníkem bitev. Pokaždé je někdo jiný – jednou hrdina, jindy zrádce, je také blecha, pes i krysa.

Když jste studovala historické bitvy a jejich okolnosti, k čemu jste dospěla?

Můj závěr je zcela soukromý a ničím nepodložený. Podle mě ale šlo ve válkách vždycky o jednu jedinou věc: urvat co největší díl peněz, území, počet lidí, kteří na mě budou pracovat, či potravy. Lidská hamižnost nezná mezí. Zvíře si označkuje a chrání území, které ho bezpečně uživí, zatímco člověk kdyby mohl, pojí celý svět. I když se to zabalí do hezké ideje nebo ideologického kabátu, vždycky je za tím lačnost, nic jiného.

Je tedy vaše album varováním?

Přesně tak. Vyjadřuju na něm svůj názor na to, jak to na světě chodí. A netýká se to jenom válek. Je i o tom, jak si myslím, že svět funguje.

Dovolte mi jednu hypotetickou otázku. Kdybyste byla muž a nastala mobilizace, šla byste do války?

Záleží na tom, za koho. I jako žena bych ale rozhodně bránila svou rodinu a vím, že kdyby ji někdo ohrožoval, byla bych schopná i zabít. Za vlast bych ale šla bojovat jenom v případě, že by mi poskytovala pocit, že mi stojí za to. A ten teď nemám. Je tu krásná krajina, mám ráda kulturu, ve které jsem vyrostla, ale nemůžu říct, že bych se ztotožňovala s politickým vedením země. Za ně bych bojovat nešla.

Která z bitev přiblížených na albu byla nejzákeřnější?

Nebyla to bitva, byl to masakr u Wounded Knee. Stalo se to v prosinci 1890, vojáci 7. kavalerie armády Spojených států obklíčili indiány kmene Siouxů a řekli jim, ať odloží zbraně. Na obklíčeném území se však procházel jeden indián s puškou v ruce. Vojáci na něj křičeli, ať ji odloží, ale on nereagoval. A tak byl vydán rozkaz, aby byli všichni indiáni, muži, ženy i děti, povražděni. Nakonec se ukázalo, že ten muž s puškou byl hluchý.

Příběhy vašeho nového alba končí v roce 1946 v Sudetech. Budete na dalších albech pokračovat?

V knížce povídek je na konci suchý výčet válečných konfliktů od roku 1945 do roku 2014. Není jich málo, takže témat je spousta. Nevím ale, jestli se k tomu někdy vrátím. Mám už totiž rozpracované další koncepční album. Myslím si, že na něm více rozvedu téma přírody a svobody. A určitě bude také s knížkou. Víc zatím prozrazovat nebudu.

Na albu Marathón, příběh běžce jste se více posunula k šansonu. Byl to záměr?

Ten posun tam je, to máte pravdu. Styl, který album reprezentuje, jsem nazvala chansonetto. Je to literárně-hudební útvar a vychází ze slova romanetto, jež zavedl Jakub Arbes, a ze slova chanson. Na albu je ale více vlivů.

Cítím tam především český a slovanský folklór. Der Haupfertrauermarsch je parafráze na vojenské písničky, které mi zpíval můj dědeček, Šípková růže je tradiční folklór, Josefína, Mamayev kurgan či Madeleine ctí tradici písničkářství, La finestra zase nepokrytě odkazuje k italským lidovým písničkám a další inspirace na desce jsou pro dokreslení místa, na kterém se bitvy odehrávají.

Co pro vás dnes tvorba znamená?

Vždycky jsem říkala, že je to pro mě psychoterapie a že kdybych nepsala písničky, zbláznila bych se. Opravdu si to myslím.

Vše, co vytvořím, je proto pro mě velká úleva. Vždy se mi uleví od starostí o to, jak bude vypadat svět, na kterém jednou zanechám své děti. Představa, kam dospěje, mě totiž naplňuje obavami. Vím, že s tím nic neudělám, ale mám strach a nepřipadá mi to v pořádku. To jsem chtěla svým novým albem říct.