Album vyšlo sedm let po předešlém New Religion. Co se v kapele v mezičase dělo?

Neustále hrála, nikdy neměla žádné přestávky. Nejdelší pauza mezi koncerty trvala měsíc, takže se nedá hovořit o nějaké stagnaci. Došlo ale k několika změnám v sestavě. Na post bubeníka nastoupil Adrian Ševeček, multižánrový hráč, jenž se pohybuje v jazzu, funku i v progresivním rocku. Dlouho jsem s ním chtěl hrát, a když jsme řešili změnu na postu bubeníka, byl první, koho jsme oslovili. Stálo nás to nějaký čas přemlouvání, ale nakonec jsme se domluvili.

Na post flétnisty přišel Petr Ackermann, který je znám hlavně jako zvukový inženýr, ale má vystudovanou hru na flétnu na státní konzervatoři. Nabídl se sám a my tak získali do kapely profesionálního zvukaře a hlavně skvělého flétnistu. Poslední změna přišla na postu zpěváka. Petr Kutheil se začal více věnovat muzikálům a na kapelu měl méně času. Domluvili jsme se, že s námi bude pouze hostovat, a místo něho jsme přijali Alexe McBeata, vlastním jménem Aleksandra Shirinova. Je původem z Jerevanu. Není u nás nováčkem, na našem druhém albu Unicorn z roku 2004 hostoval ve dvou skladbách. Má perfektní výraz i angličtinu.

Je pravda, že jste byli první česká skupina, která hrála ve slavném liverpoolském Cavern Clubu?

Ano, říkali nám, že tam před námi žádná česká kapela nehrála. Bylo to v roce 2001, neměli jsme ještě vydanou desku, pouze demosnímek. Natáčeli jsme ho ve studiu u Martina Krištofa v pražských Modřanech a on nám řekl, že se přes někoho zná s majitelem Cavern Clubu. Protože se mu naše hudba líbila, spojil se s ním a nabídl nás tam na koncert. Majitel klubu si řekl o demosnímek, ten se mu líbil a my se pak ve dvou autech vypravili do Liverpoolu.

Když jsme scházeli točitými schody do klubu a míjeli zdi podepsané nejslavnějšími hudebníky historie, byli jsme dost vyjukaní. Hráli jsme v rámci festivalu, na kterém vystupovaly kapely z různých evropských zemí. Pamatuju si, že náš tehdejší zpěvák s angličtinou trochu bojoval, a tak za námi chodili diváci a ptali se, jestli jazyk, v němž zpíváme, je staroangličtina.

Styl, kterým se prezentujete, i angličtina v textech napovídají, že Votchi je kapela i pro zahraničí. Pracujete na tom?

Každý nám říká, že bychom svou hudbu měli vyvézt ven. Já ale pořád nepřišel na člověka, který by nám s tím zásadně pomohl, takže se o to snažím sám.

Před dvěma lety jsem si obstaral seznam všech rockových klubů v Německu. Oslovil jsem je mailem, seznámil je s naší kapelou, poslal jim ukázky naší tvorby a nabídl jsem jim koncert. Neodpověděl mi vůbec nikdo, což mě samozřejmě mrzí.

Na druhou stranu se nedivím, protože od českých majitelů klubů vím, že jim denně chodí padesát šedesát mailů s nabídkami. Myslím si tedy, že nejlepší je osobní kontakt. Jak jsem ale řekl, zatím jsem ho nevytvořil.

Jak reagují na vaše koncerty lidé u nás?

Líbí se jim. Kdyby to bylo naopak, už bychom nehráli. Jsme na scéně od roku 1999, což je dost dlouhá doba na to poznat, jestli to má smysl.