Deklarujete, že jste si poprvé od roku 2000, kdy jste vydali desku Cult, nepřizvali na nahrávání nového alba žádné hosty. Znamená to, že zpěváka Frankyho Pereze považujete za regulérního člena kapely?

Považuji ho za organickou součást skupiny. Při nahrávání předchozích alb docházelo kvůli hostům ve studiu k mnoha změnám konceptu. Tentokrát jsme to ale byli jen my a díky tomu jsme mohli důkladně zkoušet a připravit se. Nemuseli jsme se nikoho na nic ptát ani o nic žádat. Nemuseli jsme zvažovat připomínky desítek lidí. Pracovali jsme jen s producentem.

Franky Perez je s vámi natrvalo?

Je najat. Natočil s námi album a odzpívá koncerty, které se k němu budou vázat. Bude s námi další dva roky. Co se stane potom, nikdo neví. Možná ho pak vezmeme nastálo nebo změníme koncept. Je to otevřené. Neděláme dlouhodobé plány.

Na místo zpěváka, které jste nikdy neměli obsazené, jste si dělali konkurz. Kolik zpěváků připadalo v úvahu?

Měli jsme přibližně pět želízek v ohni. Původně se nám přihlásilo kolem dvaceti lidí a podle nahrávek jsme udělali užší výběr. Nakonec to bylo o mnoho snazší, než jsme si představovali. Není lehké sehnat muzikanta světové úrovně, který není příliš zaneprázdněný. Měli jsme štěstí, že jsme ho našli.

Shadowmaker je vaše první album po pěti letech. Potřebovali jste si odpočinout?

Turné k albu 7th Symphony trvalo do září 2012. Pak jsme opravdu potřebovali pauzu, kterou jsme od prvního alba nikdy neměli. Já jsem si chtěl vyzkoušet, jaký je to pocit, být doma. Celou dobu, co mám kapelu, mám ženu a děti. Potřeboval jsem strávit rok se svou rodinou a necestovat.

Navíc byla pro pauzu dobrá doba, protože nám skončila nahrávací smlouva. Když děláte desku za deskou, je velké riziko, že další točíte už jenom proto, že máte pocit, že to udělat musíte. Takže je důležité se na chvíli zastavit, po čase si sednout ke stolu a říct si, jestli chceme dělat novou hudbu.

Pak se můžete vrátit ke kořenům a postavit muziku na první místo. Pauza nám prospěla, nepamatuji si, kdy jsme byli naposledy tak natěšení a motivovaní.

Vaše nové album produkoval Nick Raskulinecz, který pracoval například s kapelou Foo Fighters. Proč právě on?

Líbí se nám jeho předchozí práce, navíc jsme měli od lidí, se kterými pracoval,  velmi dobré ohlasy. Zavolali jsme mu a on souhlasil. Ocenili jsme týden, který jsme s ním strávili v srpnu v jeho studiu v Nashvillu přípravou. Tam si nás získal úplně. Na začátku jsme mu řekli svou představu, on ji hned pochopil a byl schopen nás tlačit k našim vlastním cílům. Navíc ve studiu pěstoval příjemnou a inspirativní atmosféru.

Jak vás tlačil?

On prostě žije hudbou. Miluje ji, dokáže se na ni naprosto soustředit. Měli jsme pro album takový slogan – buď odvážný. Pod Nickovým vedením jsme se snažili dělat odvážnější rozhodnutí.

Nahrávali jste v Nashvillu. Jaká tam byla atmosféra?

Všichni si hned představí country, ale my jsme byli mimo město, v lesích. To místo bylo pro album významné. Dalo nám možnost se na práci stoprocentně soustředit. Nebylo totiž nic jiného, co bychom tam mohli dělat. Nahrávání je vždy velmi intenzívní, ale tohle bylo ještě silnější. Je skvělé, když se člověk nemusí soustředit na praktické věci a denní rutinu, jako je vyzvedávání dětí ze školky.

Zmiňovali jste kdesi, že dům, ve kterém bylo studio, měl hororovou atmosféru.

Když jsme do něho poprvé vkročili, smáli jsme se, protože přesně v takovém, uprostřed lesů, se odehrávají veškeré horory na světě. Viselo to tam takříkajíc ve vzduchu. Bylo to pěkné.

Vrátí se v budoucnu Apocalyptica pouze ke zvuku violoncell?

Asi ne. Byly to dobré časy, ale je to minulost. V současné době tvoříme hudbu, která si bicí a vokály žádá. Nemyslím, že by nás dnes návrat pouze k violoncellům bavil. Navíc dnes už ve světě kopíruje to, co jsme dělali před deseti lety, několik kapel.

Nebojíte se na druhou stranu, že se blížíte zvuku průměrných rockových skupin?

Snad ne. Pořád je pro nás výzvou vymyslet, jak vytvořit pomocí svých nástrojů silné riffy. A i když jsou někdy cella zkreslená, pořád je v naší tvorbě jejich originální zvuk přítomen. Nové album má podle mě stejnou sílu a energii, jako kdyby tam byly kytary, ale zvuk violoncella ho odlišuje. Nebojím se toho. Kromě toho je mi to vlastně jedno. Chci dělat zajímavou muziku, ať už je jakákoli. Není důležité, jaké nástroje v ní budou, to je druhotné. Na prvním místě je kompozice a hudba.