V roce 1971 jste spoluzakládal Manfred Mann’s Earth Band, rockový projekt, který navazoval na sólovou kariéru Manfreda Manna a formaci Manfred Mann Chapter Three. Znal jste Manna už dřív?

Párkrát jsem ho předtím potkal. Hrál jsem na baskytaru v některých pořadech, které natáčel pro televizi. Dostal jsem se k němu přes spolupráci s jeho bubeníkem Mikem Huggem, který produkoval tvorbu mé kapely Procession. Manfred byl jeden z nejlepších hudebníků v Británii. Písničky Mighty Quinn a Ha Ha Said the Clown byly skvělé. Když pominete Beatles a Rolling Stones, kteří byli výjimeční, byl na vrcholu. Jeho hudba se mi líbila.

Manfred Mann’s Earth Band vznikl v období následujícím po takzvané britské invazi, kdy se velkému úspěchu těšil i Mann. Nastoupil jste do pořádně rozjetého vlaku?

Šlo to. Já tehdy také nepřišel z úplně neznámých kapel. Hrál jsem s Procession a Bulldog, kteří byli poměrně úspěšní v Austrálii. Zavolal mi tehdy Manfredův manažer, jestli bych se nechtěl vrátit a založit s ním rockovou kapelu. Přišlo mi to jako fantastický nápad.

Museli jste si Mannovo dřívější publikum znovu získávat, když jste se společně vydali rockovější cestou?

Všichni na začátku očekávali, že budeme hrát dokola Do Wah Diddy. Na některých z prvních koncertů jsme pak v obličejích lidí mohli pozorovat překvapení. Hlasitou rockovou kapelu, kterou jsme už tehdy byli, rozhodně nečekali. Zpočátku to tedy nebylo snadné. V roce 1987 ale přišla deska Masque, na které byl hit Joybringer. Lidé byli od té doby více obeznámení s naší hudbou a šlo to snáz.

Vždy jste stavěli na coververzích, tedy písních převzatých od jiných umělců. Proč?

Protože si Manfred myslí, že není dobrý autor. Vždy jsme to brali tak, že když je na světě výjimečně skvělá písnička, proč bychom ji nehráli. Poté se to stalo tradicí.

Hráli jsme písně Boba Dylana už několik měsíců poté, co je napsal. Manfred býval jeden z prvních, kdo některé z jeho nových skladeb slyšel. Podobně jsme to měli s Brucem Springsteenem.

Pro nás to tak zkrátka fungovalo. Ale já sám jsem za ta léta napsal pro Earth Band dost skladeb a některé jsme připravili společně s Manfredem.

Loni vyšlo vaše album Lone Arranger, na kterém jsou nové verze písní od umělců, kteří v těch svých použili samply těch Mannových. Jsou tam coververze skladeb od The Prodigy, Kanyeho Westa nebo Disco Boys. To už je takový začarovaný kruh.

Ano, ale to byla Manfredova sólová záležitost, s tím nemá Earth Band nic do činění.

V roce 1996 jste nahráli album Soft Vengeance, o osm let později desku 2006. O ní už se říkalo, že to je spíš sólové dílo Manna. Vznikne ještě někdy nová nahrávka celé kapely?

V současné době jsme nazkoušeli několik nových věcí, které chceme zařadit do programu koncertů. A kromě toho pracujeme na singlech i albu. Takže to přijde brzy, možná už v létě. Teď trávíme hodně času na cestách a já se soustřeďuji ještě na jiný projekt. Na Earth Band nemám kromě koncertování tolik času.

Takže se v současné době vídáte jenom na turné?

Ale mluvíme spolu skoro každý den. Máme dlouhé telefonní hovory, jsme přátelé. Jenom se vídáme opravdu pouze na zkouškách, protože od sebe bydlíme na míle daleko.

Jaké album vaší kapely byste doporučil někomu, kdo by se s ní teprve seznamoval?

Byla by dvě. Nerad říkám, které desky mám nejradši, ale jako první bych doporučil Solar Fire z roku 1973, která pro nás byla zásadní. Druhou je The Roaring Silence z roku 1976. Obě podle mě vyčnívají nad ostatní.

Jak se vám líbí, že jste propagováni jako jedna z posledních žijících legend rocku?

Nesnáším to. Věk s tím nemá co dělat. Když se podívám do publika, vidím vrstevníky, ale i mladší. Dokážu to však pochopit, vždyť jsem na scéně stejně dlouho jako Ritchie Blackmore.