Článek
Mít úspěch je jedna věc, ale dostat sedm Oscarů, to už je víc než jen úspěch, to je velké vítězství. Jak na to vzpomínáte?
Především jako na velké překvapení. Většinou to bývá tak, že čekáte úspěch, a je z toho propadák. Takže nás to ohromně – samozřejmě příjemně –zaskočilo. Já jsem tomu filmu věřil, už když jsem četl poprvé scénář, uchvátil mě. Je vtipný, zajímavý, působivý.
Ale vůbec nebylo snadné ho natočit – dlouho jsme neměli studio, které by se do takového projektu chtělo pustit. To víte, měli strach, že Shakespeare je jen pro určité publikum, že to bude drahé a že film má spíše evropský rozměr…
Nakonec se to podařilo díky producentovi Harveymu Weinsteinovi a herci naštěstí okamžitě pochopili záměr: aby to bylo vtipné i vážné zároveň. Vyšlo to, film zabral u diváků i kritiky.
Na Febiofestu uvádíte Druhý báječný hotel Marigold – počítali jste už při natáčení prvního filmu s pokračováním?
Vůbec ne, ani nás to nenapadlo. A ani když měl film úspěch a studio nás oslovilo, jsme si nebyli jistí, zda se do toho chceme pustit. Báječný hotel Marigold je o lidech, kteří jsou v důchodovém věku, což je pro mnoho z nás velmi zlomová situace. A lidé v našem filmu v té ztracenosti a smutku učiní velké a odvážné rozhodnutí: opustí vše, čím dosud žili, a vypraví se do exotické Indie do nejistoty. Začínají opravdu znovu, vytvoří nové společenství, které se od klasické rodiny příliš neliší. A já jsem si uvědomil, že jsme odvyprávěli teprve první polovinu jejich „indického“ příběhu, že jsme je nechali vlastně na začátku nového života a že je co vyprávět dál.
Judi Denchová a Bill Nighy v Indii.
Ve filmu hrají skutečně velké hvězdy, navíc lidé v letech – jak se s nimi pracovalo?
Chcete se zeptat, jestli to s nimi bylo těžké? Ne, nebylo. Oba ty filmy jsou velmi demokratické, všechny postavy mají zhruba stejný rozsah, nikdo není dominantní. Na place panovala skvělá atmosféra a určitě pomohlo i to, že jsme nemuseli pracovat úplně pořád, honit čas. Sice bylo těžké získat tyto skvělé herce na tak dlouhou dobu, ale nakonec zůstali všichni včetně Richarda Gera na celých sedm nebo osm týdnů natáčení, takže film a vztahy z něj vlastně pokračovaly i mimo natáčení.
Jak se vám i jim pracovalo v Indii?
Natáčení v Indii je samozřejmě dost těžké hlavně kvůli všudypřítomnému hluku a chaosu a také proto, že lidé jsou tam strašně zvědaví. Když někam postavíte kameru, seběhne se obrovský dav, život kolem vás se zastaví. Musíte si s tím poradit, aby se vůbec dalo pracovat. Navíc pro osmdesátnice Judi a Maggie to bylo i fyzicky velmi náročné. Přesto to bylo krásné natáčení a moc rád vzpomínám třeba na mladého herce Deva Patela. Je to Londýňan, jehož rodiče pocházejí z Nairobi a mají indické předky. Bylo skvělé ho vidět, jak zapadl mezi velké světové hvězdy a jak ony ho mezi sebe přijaly.
Mladý Dev Patel zapadl mezi hvězdy.
Neuvažujete i o televizním seriálu?
Samozřejmě se už to hotelové prostředí k něčemu takovému nabízí. My jsme o tom zatím neuvažovali, ale kdo ví… Zejména ve Spojených státech teď zažívá televize velkou renesanci, objevila se spousta velmi dobrých pořadů, diváci zjistili, že rádi sledují příběhy na velké ploše ve smyslu rozsahu látky, a samozřejmě i věk našich hrdinů může být velkému množství diváků blízký.
Máte nějaký režijní sen? Mluví se o tom, že byste měl točit remake My Fair Lady...
To je projekt, o kterém se mluvilo, ale momentálně je u ledu. Já si myslím, že ten film si o remake říká, protože – možná se vám to bude zdát drzé – ale já myslím, že film s Audrey Hepburnovou je hodně divadelní a ten příběh by se dal vyprávět filmovějšími prostředky. Nicméně ukázalo se, že je velký problém s autorskými právy, takže to rozhodně není tak, že bych měl začít točit. Rád bych se tomu v budoucnosti věnoval, pokud budu mít síly, ale musí se také najít ta správná herecká dvojice, jako byla Audrey Hepburnová a Rex Harrison jako profesor Higgins, protože ta dvojice celý příběh jednoznačně táhne.